V březnu roku 2004, kdy Josefa Kvasničku vyslýchala Policie ČR, nebylo mu ještě osmnáct let a byl tedy dítětem. Vztahoval se na něho tedy zákon 359/99 Sb., tedy zákon o sociálně právní ochraně dětí a u výslechu měl být přítomen pracovník Odboru péče o dítě místně příslušného úřadu. Pracovníci Služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava však příslušný úřad vůbec neinformovali v rozporu s ustanovením § 10 zákona 359/99 Sb., tedy že státní orgány, pověřené osoby, školy, školská a zdravotnická zařízení, popř. další zařízení určená pro dětí jsou povinna oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti, kterým je třeba poskytnout sociálně-právní ochranu (viz § 6 odst. 1), a to bez zbytečného odkladu poté, kdy se o takové skutečnosti dozví

Úřad by k dítěti přizval odborně vyškoleného pracovníka, nebo psychologa.Ten by si jistě všiml, že chlapec znal český jazyk, uváděl, že Sergej Bodrov není nejspíš jeho pravé jméno, že se narodil v Olomouci a hledá příbuzné. Nebyl si jistý místem pobytu, tvrdil, že vyrůstal v dětském domově a „dětský domov“ popisoval, jako zařízení, odkud ho od třech let věku nepustili ven z objektu mezi lidi, kde ho sexuálně zneužívali a neumožňovali mu vzdělávání, tedy jako dětské vězení, nebo ústav nemající oporu v zákonech žádného civilizovaného státu. Všiml by si, že se jedná o celoživotně týrané dítě a že tedy ve smyslu § 42 zákona 359/99 Sb. je potřeba poskytnout ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva.

Dítě s velmi neobvyklým životním příběhem, zoufale prosící o pomoc a o šanci na normální život představovalo pro policisty problém. Rozhodli se tedy problém sprovodit ze světa a v rozporu s ustanovením § 10 zákona 359/99 Sb. existenci zoufalého dítěte před kompetentními úřady zatajit.

Úřady tehdy měly v souladu s § 2 odstavec 3 zákona 359/99 Sb. řídit § 37 tohoto zákona, který jasně stanoví, že Obecní úřad je povinen učinit opatření k ochraně života a zdraví a zajistit uspokojování základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotní péče dítěti uvedenému v § 2 odst. 3, ocitlo-li se takové dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny.

Zákon o sociálně právní ochraně dítěte stanoví celou škálu opatření, jak lze děcku, které se ocitlo v neřešitelné a zcela beznadějné životní situaci pomoci.

O opatřeních uvedených v odstavci 1 uvědomí obecní úřad neprodleně obecní úřad obce s rozšířenou působností, který je povinen učinit další nezbytná opatření směřující k ochraně dítěte, a uvědomit, je-li to možné, o této skutečnosti neprodleně zastupitelský úřad státu, jehož je dítě občanem; současně je povinen projednat s ním způsob spojení dítěte s rodiči nebo jinými osobami za dítě odpovědnými. O skutečnostech uvedených ve větě první obecní úřad obce s rozšířenou působností informuje Úřad.

(3) Nezbytnými opatřeními, která obecní úřad obce s rozšířenou působností učiní, jsou zejména

Služba cizinecké a pohraniční policie místně příslušný úřad o existenci nezletilce vůbec neinformovala, její pracovníci slibovali chlapci účinnou pomoc. Muselo jim tedy být zřejmé, že se jedná o dítě, na které se jednoznačně vztahuje odstavec e § 6 zákona 359/99 Sb., tedy že Sociálně-právní ochrana se zaměřuje zejména na děti, na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání takového činu; pokud tyto skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí.

Věznění, násilná izolace od společnosti, násilí, sexuální zneužívání, zamezování přístupu ke vzdělání a existence bez jakýchkoliv dokladů totožnosti, o kterých chlapec vypovídal, rozhodně vývoj dítěte příznivě neovlivňoval a zcela evidentně bylo zapotřebí využít ustanovení § 42 zákona 359/99 Sb., který stanoví, že Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc poskytují ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva. Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívá v uspokojování základních životních potřeb, včetně ubytování, a v zajištění lékařské péče zdravotnickým zařízením, psychologické a jiné obdobné nutné péče. Z výpovědi dítěte bylo zcela zřejmé, že šlo přesně podle ustanovení § 42 zákona 359/99 Sb., o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva.

Policisté se Služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava muselo být naprosto zřejmé, že proti nim stojí dítě zoufale prosící o pomoc. Dítě, které díky svému strastiplnému životnímu osudu a díky tomu, že se mu nikdy nebyl umožněn styk s normálními lidmi, je naprosto dezorientované. Z jeho chování muselo být zřejmé, že se jedná o jeho první životní kontakt s jakýmkoliv úřadem. Už z těchto důvodů bylo bezpodmínečně nutné dodržet ustanovení § 10 zákona 359/99 Sb. a informovat příslušný úřad, v tomto konkrétním případě Oddělení sociálně-právní ochrany dětí městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz.

Tam zcela jistě znají ustanovení § 16 zákona 359/99 Sb., tedy že ocitlo-li se dítě bez jakékoli péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, je obecní úřad obce s rozšířenou působností povinen podat neprodleně návrh soudu na vydání předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu - svěření do péče jiné fyzické nebo právnické osoby (§ 16) - o tomto návrhu je soud povinen rozhodnout do 24 hodin.

Soud by zcela jistě dodržel literu zákona a ustanovil by do 24 hodin chlapci opatrovníka, který by byl garantem toho, aby vůči dezorientovanému dítěti uprchlému z dětského vězení byla dodržována litera zákona. Zároveň by opatrovník chlapce zastupoval při správních řízeních vedených Službou cizinecké a pohraniční policie Ostrava a respektoval by § 5 zákona 359/99 Sb., tedy že Předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte. Již zatajení existence dítěte před kompetentními úřady dle mého názoru do jisté míry naplňuji skutkovou podstatu § 215 zákona č.140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Zcela jasně byla zanedbána ochrana před ohrožením nezletilce.

Chlapec bez jakýchkoliv zkušeností s pohybem na veřejnosti a se stykem s úřady hledal pomoc. Zeptal se cizinců a ti mu poradili, že by mohl o pomoc požádat ve smyslu zákona 325/99 Sb., tedy žádostí o azyl. Ukrajinští známí mu koupili jízdenku na vlak doprovázeli ho do přijímacího střediska ve Vyšních Lhotách o tuto formu ochrany požádat. I toto je cesta, jak se dopracovat k ustanovení § 5 zákona 359/99 Sb., tedy že předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte. Garantem tohoto zákonem stanoveného blaha opět musí být opatrovník a § 89 zákona 325/99 Sb. jasně stanoví, že Je-li žadatelem o udělení azylu nezletilá osoba bez doprovodu, je jí soudem k ochraně jejích práv a právem chráněných zájmů spojených s pobytem na území ustanoven opatrovník podle zvláštního právního předpisu. S ohledem na ochranu nezletilé osoby bez doprovodu stanoví soud na podnět ministerstva opatrovníka bezodkladně předběžným opatřením. Pracovníci Služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava však zcela ignorovali nejen zákon o sociálně-právní ochraně dítěte, ale ignorovali i ustanovení § 3 zákona 325/99 Sb., který stanoví, že Prohlášením o úmyslu požádat o azyl (dále jen "prohlášení o azylu") se rozumí projev vůle cizince, z něhož je zřejmé, že cizinec hledá v České republice ochranu před pronásledováním. O úmyslu tehdy nezletilého Josefa Kvasničky požádat o azyl není pochyb a policisté Služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava se měli řídit ustanovením § 2 zákona 325/99 Sb., který ve svém odstavci c jasně stanovuje, že Tento zákon se nevztahuje na cizince, který požádal Českou republiku o udělení oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území, a cizince, který pobývá na území na základě uděleného oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. I v tomto případě by nezletilci byl řádně přidělen opatrovník, který by byl garantem toho, že by vůči němu nebyla uplatňována absurdní restriktivní opatření ve správních řízeních, kterým nerozuměl a ani nemohl rozumět. Je nutno brát v potaz, že Josef Kvasnička, který tehdy vystupoval pod jménem Sergej Bodrov, byl nejen nezletilým dítětem, ale díky svému předchozímu tragickému osudu neměl možnost se orientovat v záludnostech českého právního systému. Přítomnost kvalifikovaného opatrovníka při všech právních aktech vidím v jeho případě, jako zcela nezbytnou.

Přes to, že dítě komunikovalo mimo ruštiny i česky a tvrdilo, že se narodilo v Olomouci a hledá své příbuzné, přes to, že dítě jednoznačně projevovalo vůli hledat ochranu před pronásledováním a žádalo azyl, vydal správní orgán, v tomto případě Služba cizinecké a pohraniční policie Ostrava, rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle chlapcova tvrzení ho policisté ubezpečovali, že je vše v pořádku a je s ním nakládáno, jako s žadatelem o azyl. Orgán tedy nerespektoval zákon 359/99 Sb., nerespektoval zákon 325/99 Sb., a nezabýval se ani skutečností, jestli podle zákona 43/93. Sb., nemůže být dítě státním občanem České republiky. Policejní orgán se rovněž nezabýval faktem, že dítě přišlo z takových podmínek, kde mu žádný doklad totožnosti, nebo cestovní pas nikdo nikdy nevystavil. Je otázka, zdali i v tomto případě nedošlo k tomu, že dítě bylo uváděno do situací, kdy byly uráženy lidské kvality dítěte, tedy k jeho opakovanému ponižování.

Dítěti bylo dáváno najevo, že je pro společnost nedůležitým, nepotřebným a škodlivým, nebyly brány ohledy na jeho přání a potřeby a bylo zavrhováno. Na dítě byly kladeny nerealistické nároky, neboť od něho byly vyžadovány doklady, které mu nikdo nikdy nevystavil. Byla podrývána jeho sebedůvěra a sebevědomí a zcela jasně u něho byl vyvoláván pocit citového ohrožení. I toto jednání teoreticky dle mého názoru do jisté míry naplňuje skutkovou podstatu § 215 zákona č.140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Osud dítěte byl pro policisty příliš složitý, nebyli ho ochotni podle platných zákonů řešit a rozhodli se dítěte beze svědků co nejrychleji zbavit. Místo toho, aby mu poskytli účinnou pomoc, jak to jednoznačně ukládá zákon. Tyto činy Služby cizinecké a pohraniční policie bych byl schopen ještě tolerovat s tím, že nešlo o projev zlé vůle, nebo o záměr svěřenou osobu týrat a jednalo se o celou řadu nepochopení, nedorozumění a o neznalost zákonů.

Výkon rozhodnutí o správním vyhoštění maří a ztěžuje absurdita tohoto rozhodnutí a jeho obsahem ho maří a ztěžuje sama policie, která ho vydala, protože člověka narozeného v Olomouci, který nikdy nebyl občanem žádného cizího státu a žádný stát mu nevydal cestovní doklad, je těžké kamkoliv vyhošťovat. O minulosti Josefa Kvasničky nejsou žádné záznamy a není ani nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států. Služba cizinecké a pohraniční policie tedy neměla jediný zákonný důvod, proč proti chlapci použít tak tvrdé zákonné opatření, jakým je správní zajištění. Naprostá absurdita celého případu je dle mého názoru zapříčiněna skutečností, že policisté nebyli ochotní zabývat se složitým případem dítěte hledajícího pomoc a nesplnili oznamovací povinnost stanovenou § 10 zákona o sociálně právní ochraně dítěte, tedy nenahlásila věc obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.

Podle odstavce 2 § 124 zákona 326/99 Sb. Cizince lze z důvodů uvedených v odstavci 1 zajistit poté, co mu bylo doručeno písemné rozhodnutí o zajištění opatřené odůvodněním. Ani toto zákonné ustanovení dle mého názoru splněno nebylo. Dokladu, který Služba cizinecké a pohraniční policie vydává za správní rozhodnutí zcela chybí předmět rozhodnutí, je tudíž naprosto nesrozumitelný pro dospělého občana, který se orientuje v českém právním prostředí a nemůže být srozumitelný pro vyplašené děcko, které hledá pomocnou ruku a nikdy se nesetkalo se zákonem o pobytu cizinců.

V době, kdy nezletilý Josef Kvasnička byl internován v ZZC Velké Přílepy, byl v platnosti Zákon č.326/1999 Sb., který byl novelizován zákonem č.140/2001 Sb., zákonem č.151/2002 Sb., zákonem č.217/2002 Sb. a zákonem č.222/2003 Sb. Jednalo se ještě o značně restriktivní verzi zákona, ve kterém byla striktně vymezena jednotlivá práva zajištěných človíčků a nedodržování každého z práv způsobovalo, že se pobyt měnil v nelidské přežívání a utrpení. Podle § 131 zákona č. 326/99 v tehdy platném znění Policie umístí cizince do části zařízení se zmírněným režimem zajištění, pokud neshledá důvod pro jeho umístění v části s přísným režimem. Přes to byl Josef Kvasnička umístěn do části s přísným režimem na samotku.

Jak vyplynulo z výpovědi svědka Petra Nováka, nemělo vedení ZZC vůbec tušení, že novela zákona 222/2003 již neumožňovala umisťovat do přísného režimu osoby, k nichž nelze zjistit totožnost. Umístěním dítěte na samotku zcela jasně došlo k zanedbání výchovy, kdy krajním případem zanedbávání je izolace dítěte od lidské společnosti.

Podle odstavce 1) §132 tehdy platného zákona 326/99 Sb. Část s přísným režimem zajištění tvoří ubytovací místnost pouze z vnější strany uzamykatelná, vybavená lůžkem, stolkem a židlemi v počtu odpovídajícím počtu ubytovaných cizinců, sanitárním zařízením odděleným od zbývajícího prostoru neprůhlednou zástěnou a signalizačním (přivolávacím) zařízením a další prostor určený pro vycházky. V části s přísným režimem byl Josef Kvasnička umístěn opakovaně a podle jeho výpovědi neodpovídala zákonu. Přes měsíc strávil v této části o samotě, opakovaně mu bylo zamezováno chodit na vzduch, tedy na vycházky a prostor neodpovídal zákonu tím, že nebyl vybaven stolkem a židlemi. Sociální zařízení nebylo odděleno od ubytovacího prostoru neprůhlednou zástěnou. Část s přísným režimem byla nezákonně využívána v rozporu se slibem Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Veřejnému ochránci práv. Do části s mírným režimem byl přeložen až poté, co souhlasil s rozhovorem pro Českou televizi.

Podle odstavce 2 § 131 zákona 326/99 Sb. Část se zmírněným režimem zajištění tvoří ubytovací prostor a společné sociální a kulturní zařízení a další prostor, ve kterém se cizinci mohou volně pohybovat v určeném čase a stýkat se s jinými cizinci umístěnými do této části. Podle odstavce 3) pak V místnosti určené pro ubytování má cizinec lůžko a skříňku na uložení osobních věcí. Tato místnost určená pro ubytování cizince je dále vybavena podle možností zařízení stolkem a židlemi v počtu odpovídajícím počtu ubytovaných cizinců. I v části se zmírněným režimem nebyla Služba cizinecké a pohraniční policie schopna dodržet zákonem stanovené normy. V zařízení sice byla kulturní místnost. Ta ale nebyla součástí prostor, které mohli zajištění využívat a sloužila pouze pro předvádění kontrolám a novinářům. Tuto skutečnost jsem si osobně ověřil. Podle výpovědi Josefa Kvasničky nebyla místnost pro ubytování vybavena skříňkou na uložení osobních věcí. Ty měl svědek potupně uloženy v krabici od bot. Větší problém mu působilo, že místnost nebyla vybavena stolkem a židlemi. Zajištění nesměli některá jídla konzumovat v jídelně, aby ji neušpinili a policisté je nutili jíst tato jídla na cele. Díky nevybavenosti stolem a židlemi jim nezbývalo nic jiného, než potupně jíst v posteli, ve které spali a pro absolutní nedostatek jiné činnosti trávili současně většinu dne. Tímto dle mého názoru docházelo k opakovanému ponižování dítěte, jedná se o uvádění dítěte do situací kdy jsou uráženy jeho lidské kvality, dítě je například nuceno vykonávat pro něj ponižující práce či úkony.

§ 134 zákona 326/99 pak hovoří o tom, že Policie je oprávněna po umístění cizince do zařízení provést jeho osobní prohlídku a prohlídku jeho věcí za účelem zjištění, zda u sebe nemá věc podle § 147 odst. 2. Osobní prohlídku a prohlídku věcí je policie oprávněna provést kdykoliv v průběhu pobytu cizince v zařízení, má-li podezření, že cizinec může věc podle věty první vlastnit. Osobní prohlídku provádí osoba stejného pohlaví. O provedení prohlídky v průběhu pobytu v zařízení zpracuje policie záznam. Ustanovení tohoto zákona bylo zjevně zneužíváno pro týrání a ponižování osob, které byly v zařízení umístěny. Pokaždé, když jsem odcházel z návštěvy, stavěli policisté syna ke zdi a důkladně ho kontrolovali.

Někteří policisté se za tuto činnost zjevně styděli, ale byli i tací, kteří ji zneužívali k bezdůvodnému osahávání Josefových intimních míst, nebo ke zjevné šikaně. Sám jsem byl svědkem, když policista kontroloval donesené třešně plod po plodu, nebo když policista rozbaloval Josefovi donesené čokolády, sušenky, nebo další originálně zabalené potraviny. Podle výpovědí Josefa Kvasničky byly ke kontrolám v nepřítomnosti zajištěných zneužívány i vycházky, kdy policisté vyhnali zajištěné ven a ti nalezli po návratu z vycházky své osobní věci rozházení po celé cele, jejich přikrývky se rovněž válely po zemi společně s prádlem. Každou sobotu pak prý přijížděli do zařízení policisté se psy z Prahy, kteří prováděli důkladnou a zajištěným lidem velmi nepříjemnou prohlídku. Podle svědka pak také minimálně dvakrát v nočních hodinách vzbudil zajištěné děti štěkot psů. Páchnoucí zvířata jim rozhrabávala lůžka. Takovéto praktiky jsou zcela zjevným týráním svěřené osoby a nejsou dovoleny ani ve věznicích s nejpřísnějším režimem. V rámci svých pracovních povinností jsem navštívil řadu českých věznic, včetně valtické, ale tak tuhý vězeňský režim, jaký jsem viděl v ZZC ve Velkých Přílepech nebyl v žádné z nich. Provinivší se vězni měli prostor pro své koníčky, měli k dispozici sdělovací prostředky a pečovali o ně kvalifikovaní vychovatelé. Ti jim zajišťovali smysluplné trávení volného času a trestanci směli navštěvovat třeba různé rekvalifikační kurzy, bohoslužby a fungovala pro ně celá řada dalších aktivit. Ve Velkých Přílepech existoval jenom policejní řev. Zajištění človíčci celé dny bezcílně bloumali po chodbě za katrem a jediným zpestřením strašlivé nudy bylo večerní sledování televize umístěné za mříží, nebo obrovská fronta na jediný telefonní automat.

Podle § 135 Cizinec musí být neprodleně po umístění do zařízení seznámen se svými právy a povinnostmi souvisejícími se zajištěním a vnitřním řádem zařízení. Seznámení se provede v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je cizinec schopen se dorozumět. Jak vyplývá z písemných sdělení Služby cizinecké a pohraniční policie i z výpovědí svědků, Josef Kvasnička se byl schopen dorozumět česky, ale s jeho právy a povinnostmi nebyl nikdy seznámen. Přes to, že Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie slíbilo Veřejnému ochránci práv od 1.1.2004 zjednat nápravu, k této nápravě nedošlo. Až v době, kdy jsem ho právně zastupoval, jsem mu jeho práva a povinnosti vytiskl a on se svých práv stanovených zákonem začal dožadovat. Svědci z řad policie proto dnes tvrdí, že měl nadstandartní požadavky. Ve skutečnosti se ale domáhal pouze toho, co stanovovala litera zákona.

Ustanovení § 136 zákona 326/99 Sb. pak stanovovalo, že zajištění mají mít vnitřní řád. Podle tohoto zákona pak Ve vnitřním řádu zařízení se stanoví

g) prostor vymezený pro vycházky a další podrobnosti o organizačně technickém zabezpečení průběhu pobytu cizince v zařízení.

Jak vyplývá z výpovědí svědka, žádný vnitřní řád v zařízení nikdy nebyl. Chod celého zařízení se řídil křikem službu konajících policistů na chodbě. O skutečnosti, že vedoucí zařízení považoval vnitřní řád za utajený, svědčí i zpráva Výboru proti mučení a jinému nelidskému zacházení. Člověk v detenci potřebuje mít rozvržený den.

Potřebuje vědět, že za hodinu bude vycházka, za dvě hodiny bude večeře a za nějaký konkrétně vymezený čas jeho denní trápení vyplněné absolutní nečinností skončí. Konkrétní rozvržení dne slouží k tomu, aby se člověk mohl těšit na droboučké radosti a neexistence vnitřního řádu zařízení způsobovala v zajištěných lidech větší prázdnotu a větší utrpení. Protože jsem Josefa Kvasničku právně zastupoval, potřeboval jsem s ním mít pravidelný styk. Jeho případ je značně nejasný a komplikovaný. Pro soudní jednání jsem potřeboval být co nejlépe obeznámen se všemi detaily. Dožadoval jsem se tedy toho, aby podle ustanovení odstavce e) § 136 zákona 326/99 Sb. měl vymezen pravidelný časový rozvrh pro uspokojování svých kulturních potřeb, kdy bude dostupný na svém mobilním telefonu a kdy bude mít u sebe svůj počítač. Tohoto stavu se mi podařilo dosáhnout až po důrazné stížnosti u svědka pana Petra Nováka. Za čtyři, nebo pět dní ale vymezená hodina denně pro uspokojování kulturních potřeb přestala být ze strany policie dodržována a Josef se ke svým věcem nedostal třeba týden. Josef Kvasnička měl touhu po vzdělání. Protože neměl možnost docházet nikam do školy, vybavili jsme ho přenosným počítačem, ve kterém měl nahrané různé výukové programy. Policisté ale pravidelně odmítali zajištěnému Josefovi počítač vydávat a alespoň minimálně se vzdělávat. Počítač nikdy nebyl schopen připojení na internet. K tomu byl zapotřebí určitý čas a policisté nám nikdy neumožnili tak dlouhou návštěvu, abychom stačili nastavení internetového připojení dokončit.

§ 139 zákona číslo 326/99 Sb. stanovoval, že Cizinci se poskytuje třikrát denně strava podle věku, energetické a biologické potřeby.^¹8) Podle možností se při výběru stravy přihlíží ke zvyklostem vyplývajícím z náboženského přesvědčení cizince.

Ustanovení tohoto předpisu se odkazuje na Vyhlášku č. 83/1993 Sb., o stravování v zařízeních sociální péče, ve znění pozdějších předpisů. Podle této vyhlášky má nezletilé dítě dostávat stravu pětkrát denně. Podle tvrzení svědka Josefa Kvasničky, měl během svého pobytu v cele ZZC Velké Přílepy neustálý hlad. Žádné konzervy, o kterých vypovídají svědci nikdy neviděl a množství jídla záviselo na tom, jestli sloužila ochotná, nebo neochotná směna policistů. Pokud sloužili ochotní policisté, donesli hladovějícím dětem z kuchyně suchý chleba a někdy i nějaké zbytky. Neochotné směny je nechávaly bez povšimnutí o hladu. Podle výpovědi Josefa Kvasničky policisté nezvládali výdej stravy a některé potraviny si rozebrali Číňané, kteří byli v zařízení v převaze a na ostatní národnosti nic nezbylo. Podle toho, co mi Josef vyprávěl, měla strava mnohdy zcela nevhodné složení, chyběly v ní vitamíny, byla nechutná, zapáchala a byl jí nedostatek. Spoluvězni muslimského vyznání prý čekali na vhodnou stravu i tři týdny. Jídelnu jsem během výdeje stravy nikdy nenavštívil, ale pamatuji si, že Josef byl obrovsky vděčný za každou, byť i nejlevnější oplatku, za každé kolečko salámu, nebo za každé jablko. Měl neustále hlad. Za nepochopitelný naschvál hraničícím s týráním považuji tvrzení, že zajištění měli zakázáno během jídla pít a jídlo zapíjet. Podle výpovědi Josefa Kvasničky nebyla v době, kdy v zařízení pobýval k dispozici horká voda, ale pouze odporně páchnoucí tekutina, nazývaná čajem.

I v případě složení stravy bylo přislíbeno Veřejnému ochránci práv zjednání nápravy od 1.1.2004, ale k této nápravě došlo zřejmě pouze v zařízení Bálková, které bylo předmětem ostré kritiky Výboru proti mučení. Ve Velkých Přílepech se vydávala stále strava nevyhovující.

Ustanovení § 140 zákona číslo 326/99 Sb. se zabývá oděvem. Nesplňuje-li oděv, prádlo a obuv cizince podmínky hygienické estetické nezávadnosti, je cizinec povinen používat oděv, prádlo a obuv přidělenou policií.

Policie současně zajistí úschovu původního oděvu, prádla a obuvi. Nejsem schopen posoudit, zdali oděv, v němž Josef Kvasnička do ZZC Velké Přílepy přišel, splňoval podmínky hygienické nezávadnosti. Podle jeho tvrzení však zajištění ze zásady nesměli chodit v oděvu, ve kterém do zařízení přišli. Josef Kvasnička byl nucen chodit v jakémsi stejnokroji, který mu byl nepřiměřeně velký, obtěžoval ho a hlavně mu způsoboval psychickou potupu. Podle výpovědi svědků se zřejmě jednalo o starou policejní uniformu, která rozhodně nesplňovala kritérium estetické nezávadnosti. o skutečnosti, že zajištění lidé v záchytných zařízeních byli ponižováni nošením stejnokrojů svědčí i zápis z kontroly Výboru proti mučení v identickém zařízení Bálková. I v tomto případě slibovalo Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Veřejnému ochránci práv zjednání nápravy, ale ve Velkých Přílepech k této nápravě zjevně nedošlo a zajištění lidé byli potupnými stejnokroji ponižováni i nadále. O tom, že policisté o závadě věděli svědčí fakt, že Josefu Kvasničkovi dovolili se převléknout do civilu před návštěvou České televize. Že se ze strany policistů jednalo o záměrné kriminalizování a snižování lidské důstojnosti usuzuji i ze skutečnosti, že jednotlivá děcka byla v ZZC Velké Přílepy očíslována a byla oslovována přidělenými čísly. Josef Kvasnička byl dvacítkou a touto číslovkou ho policisté oslovovali. I pro mne bylo velice potupné, když při návštěvě policisté křičeli: „Dvacítko, máš návštěvu.“ Podobné jednání by bylo i ve vazební věznici pro osoby, které se dopustily nejtěžších zločinů, ze strany vězeňské stráže hodnoceno, jako hrubé porušení práv obviněných a bylo by důvodem k okamžitému rozvázání pracovního poměru. Ve Velkých Přílepech to bylo běžnou praxí. Oslovování zajištěných dětí čísly nemá žádnou oporu v zákoně docházelo k opakovanému podrývání sebedůvěry a sebevědomí dětí za mřížemi, zejména v kombinaci s potupným stejnokrojem, a pobytem na zvenčí uzavřené samotce. Měsíc trvající pobyt ve zvenčí uzamčené místnosti bez možnosti styku s lidmi a bez jakékoliv smysluplné činnosti rozhodně nemohl sloužit k většímu pohodlí zajištěného Josefa Kvasničky, jak vypověděl jeden ze svědků. Jeho jednoznačným účelem bylo naprosté zlomení psychiky dítěte. Děti potom snadněji podlehly svodům „hodných přátel“ náborářů z řad organizovaného mezinárodního zločinu a snadno přistoupily na nabídku výhodné pomoci a spolupráce. Podle oficiálních statistik devadesát procent nezletilých žadatelů o azyl beze stopy zmizelo. Mám důvodné podezření, že tyto děti skončily právě v rukou mezinárodního organizovaného zločinu a staly se předmětem obchodu s lidmi. Služba cizinecké a pohraniční policie systematickým narušováním psychiky těchto děti vědomě, nebo nevědomě tomuto procesu napomáhala. Zbavila se tak nutnosti řešit často velmi složité a těžko pochopitelné případy a lidské osudy.

Za velmi problematické považuji i dodržování § 141 zákona číslo 326/99 Sb., který řeší písemná sdělení a stanovoval, že Cizinec může přijímat a na svůj náklad odesílat písemná sdělení bez omezení. S těžko překonatelnými těžkostmi bylo v zařízení spojeno takové písemné sdělení vůbec vytvořit. Zajištěným lidem bylo v rozporu s jakýmkoliv zákonem zakázáno přechovávat a používat psací potřeby. Dle vyjádření Josefa Kvasničky vždy a ve všech věcech záleželo na tom, jaká sloužila směna. Dvě směny prý byly mimořádně špatné, působily zajištěným jenom příkoří a utrpení, zbylé dvě směny byly ochotné a snažily se zajištěným vyjít podle možností vstříc. Jakékoliv psací potřeby ale policisté zabavovali při neustálých raziích. Těžko překonatelné problémy pak byly s poštovními známkami. Člověk na ně musel mít peníze, nebo musel často dlouhé týdny čekat, než se objeví psycholožka, nebo pracovnice charity. Stávalo se, že tito lidé předanou poštu vůbec neodeslaly, i když se jednalo důležité dopisy mající rozhodující vliv na jejích řízení o azylu. Písemná sdělení však je možno posílat i v elektronické podobě a nemohu souhlasit s názorem Služby cizinecké a pohraniční policie, že v roce 1999, když poslanci schvalovali zákon 326, neměli tušení existenci elektronických médií.

Jsem přesvědčen, že zajištěný člověk měl ze zákona právo na svůj náklad odesílat písemná sdělení i formou SMS zprávy, nebo emailu, pokud k tomu měl odpovídající technické vybavení. Tuto korespondenci jsem se synem potřeboval udržovat, abych ho byl schopen kvalifikovaně zastoupit u soudu a také pro to, abych částečně zlepšoval jeho katastrofální psychickou kondici. Josef Kvasnička se někdy ke svému mobilnímu telefonu nedostal celý týden. Další schválností bylo, že mu paní radová zapůjčila jenom část zařízení tak, aby nebylo schopno provozu a zbytek mu vydat odmítla. Baterie jsme synovi dováželi nabité, tak že elektrický proud Ministerstva vnitra potřeboval pouze výjimečně. Skutečnost, že je někdo ve styku s českým občanem policistům vadila a proto se pokoušeli Josefu Kvasničkovi zabraňovat v rozporu s § 141 zákona 326/99 Sb. v odesílání písemných sdělení.

Odstavec 3 § 143 zákona 326/99 Sb. pak stanovoval režim návštěv osob, které zajištěnému člověku poskytovaly právní pomoc. Stanovoval, že Cizinec má právo přijímat v zařízení návštěvy osoby, která mu poskytuje právní pomoc, bez omezení. Jelikož jsem byl vybaven plnou mocí a Josefa Kvasničku jsem skutečně zastupoval ve všech správních řízeních i před soudy, mohl jsem ho podle ustanovení tohoto zákona navštěvovat kdykoliv. Většina policistů toto právo respektovala, ale několikrát se stalo, že do návštěvní místnosti sprostě vtrhl policista s křikem, že uběhlo třicet minut a mám vypadnout, nebo že má vypadnou proto, že se s Josefem nebavím o právních věcech. Policie se zcela zjevně v rozporu se zákonem pokoušela o násilnou izolaci človíčka, který měl v té době velmi blízko k dětskému věku a vzhledem k tomu, co v minulosti prožil, potřeboval akutně intenzivní psychickou podporu. Hrubě se chovali policisté i k paní Pavlíně Kubištové. Ta se rovněž pokoušela podpořit Josefovu psychiku a pokoušela se nastavit jeho přenosný počítač tak, aby byl schopen internetového připojení. Nastavení počítače jí policisté nikdy nedovolili dokončit a pokaždé ji ze zařízení hrubě vyhodili dřív, než nastavení stačila dokončit.

Paragraf 143 zákona 326/99 Sb., pak řeší přijímání balíčků a peněz. Stanoví, že Cizinec může jednou za 2 týdny přijmout balíček potravinami ,knihami a věcmi osobní potřeby do hmotnosti 5 kg. Omezení se nevztahuje na balíčky s oblečením zasílaným za účelem výměny tohoto oblečení. Protože Josef Kvasnička v zařízení trpěl věčným hladem a absolutním nedostatkem vitamínů, nosili jsme mu balíčky hlavně s potravinami. Nikdy se nestalo, že bych balíček nemohl Josefovi předat, i když mne službu konající policisté několikrát upozorňovali, že velitel zařízení Richard Převrátil výslovně zakázal předávat zajištěnému Josefovi další balíčky. Řadoví policisté si však pokaždé nechali vysvětlit, že je nesmysl, aby chlapec trpěl hlady a oni mu zakazovali předat jídlo. Pokud si dobře vzpomínám, spor nastal pouze v případě věcí osobní potřeby do hmotnosti 5 kg, tedy propisovací tužky, mobilního telefonu a přenosného počítače. Všechny tři předměty včetně propisovací tužky za patnáct korun, prohlásili policisté za cennosti a Josefovi je odebrali. Tehdy platný zákon stanovil ve svém odstavci 2) § 143 zákona 326/99 Sb., že ) Policie je oprávněna balíčky kontrolovat. Cizinci nepředá věci, které není dovoleno v zařízení přechovávat (§ 147 odst. 2). Nepředané věci odešle policie zpět odesílateli na jeho náklady, s výjimkou věcí, jejichž držení by bylo v rozporu s právním řádem České republiky. Odstavec 2) §134 zákona 326/99 pak stanovoval, že Policie je oprávněna odebrat do úschovy cestovní doklad a věci podle § 147 odst. 2 nalezené při osobní prohlídce, prohlídce věcí nebo jiným způsobem. Odstavec 2) § 147 pak zcela jasně stanovoval, které věci nesmí v zařízení přechovávat.

Cizinec nesmí vyrábět ,přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky,^¹9) vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek nebo škodit zdraví. Kuličkové pero, mobilní telefon a přenosný počítač zcela zjevně nepatří mezi alkoholické nápoje, nebo návykové látky. Propisovací tužka pracuje bez elektrického proudu, mobilní telefon funguje na baterii 3,6 voltu a baterie notebooku pracuje s podobným napětím. Nízké napětí z akumulátorů běžných spotřebičů podle vyjádření znalce v žádném případě nemůže ohrozit bezpečnost žádné osoby, ani majetku. Přenosný počítač, ani mobilní telefon a kuličkové pero neposlouží ani k útěku a svým množstvím jeden kus, ani povahou, nemohou narušovat pořádek, nebo škodit zdraví. Baterie k počítači a telefonu bylo možno nabíjet mimo zařízení. Žádný zákon tedy neopravňoval Službu cizinecké a pohraniční policie zajištěnému nebožákovi běžné věci osobní potřeby zabavovat a bránit mu v jejich užívání. V zákoně není nic, co by ukládalo zajištěnému povinnost svěřovat policii cenné předměty do úschovy a co by ukládalo policii povinnost tyto předměty uschovávat. Bez ohledu na skutečnost, že mobilní telefon za tisíc korun a starý notebook v ceně dvou tisíc je jen těžko možno označovat jako cennost, Služba cizinecké a pohraniční policie neměla žádné zákonné oprávnění věci osobní potřeby sloužící k uspokojování kulturních potřeb zajištěnému Josefu Kvasničkovi odebírat. Další zmínka o úschově je v zákoně 326/99 Sb. obsažena v ustanovení odstavce 3) § 143, který v tehdy platné podobě stanovoval, že Cizinec může přijímat bez omezení peníze, které mu byly do zařízení poslány. Zařízení je povinno zajistit jejich bezpečné uložení. Mobilní telefon, propisovací tužka a notebook zcela zjevně nejsou penězi a ani v případě peněz neukládal zajištěnému člověku povinnost využít policie k jejich bezpečnému uložení. Policie samozřejmě měla možnost zavést službu uložení cennějších věcí nad rámec zákona, pouze však jako službu, na základě dobrovolnosti. V tomto případě se však zcela zjevně jednalo nezákonné opatření, jehož cílem nemohlo být nic jiného, než zabránit zajištěnému dítěti v kontaktu s okolním světem, zabránit mu ve vzdělávání, v kontaktu s právním zástupcem a s lidmi, které má rád, zabránit mu v kontaktu s úřady a zamezit mu smysluplně trávit volný čas.

Toto počínání zcela zjevně nelze hodnotit jinak, než jako násilná izolace dítěte, může se jednat o izolaci od vrstevníků, širší rodiny, sourozenců, rodičů, a zároveň i zavrhovaní dítěte, dítěti je dáváno najevo, že je pro rodinu či rodiče nedůležitým, nepotřebným, také nejsou brány ohledy na jeho přání a potřeby. Zároveň se dle mého soudu policisté svým nezákonným počínáním dopouštěli kontrolování dítěte s cílem vyvolat u něj pocit citového ohrožení.

Ustanovení § 144 tehdy platné zákonné úpravy zákona 326/99 Sb., pak řešilo uspokojování kulturních potřeb zajištěných. Cizinec má právo objednat si na svůj náklad knihy, denní tisk a časopisy včetně zahraničních, pokud jsou distribuované v tuzemsku. Většinu tiskovin je možno nalézt na internetu a jeho používání nebylo v ZZC Velké Přílepy nikdy Josefu Kvasničkovi umožněno. Souvislost s § 144 měl pak odstavec 2) § 131 tohoto zákona, který stanovoval, že Část se zmírněným režimem zajištění tvoří ubytovací prostor a společné sociální a kulturní zařízení.

Společné kulturní zařízení sice v zařízení existovalo, ale zajištění do něho neměli přístup. Zajištěný Josef Kvasnička neměl nikdy v průběhu svého zajištění možnost tohoto zařízení využít a kultura spočívala v televizi umístěné pod stropem za mřížemi, před kterou seděli zajištění na zemi, pokud ji policisté byli ochotni zapnout. Zajištěné děti byly celodenně vystaveny mimořádně depresivnímu prostředí, neustálému řevu a úděsnému prostředí, ve kterém nebylo možné se prakticky na nic soustředit. Žádné kulturní potřeby tedy díky otřesnému prostředí ani uspokojovat nemohli. Nemožnost uspokojování kulturních potřeb společně s nepřetržitým pobytem v naprosto bezútěšném prostředí a bezbřehou nudou naplňuje znaky citového zanedbávání. Citové zanedbávání je neuspokojování citových potřeb dítěte, a to pokud se týče náklonnosti i pocitu dítěte, že někam patří.

§ 145 zákona 326/99 Sb. pak stanovoval, jak má být postaráno o zdraví zajištěných. Hned první odstavec stanoví, že Cizinec má právo na nepřetržitý osmihodinový čas ke spánku. V Záchytném zařízení Velké Přílepy ani toto samozřejmé nařízení nebylo vždy respektováno a podle výpovědi Josefa Kvasničky minimálně dvakrát v průběhu jeho pobytu byl probuzen policejními vlčáky a podrobován potupné a šokující perlustraci. Buzení vystrašených spících dětí pomocí rozdivočelých šelem skutečně má místo pouze v koncentračních táborech diktátorských režimů.

Odstavec 2) § číslo 145 zákona 326/99 Sb. pak stanovoval, že Cizinec, který je umístěn v části s přísným režimem, má právo účastnit se denně vycházky ve vymezeném prostoru zařízení v trvání nejméně 1 hodiny. Vycházka může být z důležitého důvodu na základě rozhodnutí vedoucího zařízení omezena nebo zrušena. O omezení nebo zrušení vycházky zpracuje vedoucí zařízení záznam. U nemocných cizinců a těhotných cizinek se vycházky konají se souhlasem ošetřujícího lékaře a podle jeho doporučení. Podle výpovědi Josefa Kvasničky však vycházky záležely na ochotě, nebo neochotě policejní směny a pokud sloužila neochotná směna, na vycházku se vůbec nedostal.

Jednoznačné známky fyzického týrání dle mého naplňuje porušování odstavce 4) písm. a) § 145 zákona 326/99 Sb., podle kterého Cizinci se po dobu zajištění poskytuje zdravotní péče v rozsahu, který odpovídá rozsahu zdravotní péče plně hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění Zajištěnému Josefu Kvasničkovi se stal bolestivý úraz na ruce. Podle jeho výpovědi měl naštípnutou kost, ruku měl oteklou a zranění bylo velmi bolestivé.

Lékař sloužící v zařízení nebyl schopen ruku ani znehybnit a odmítl se úrazem zabývat. Josef Kvasnička nemohl bolestí spát a policisté ho odmítli odvézt do nemocnice. Odvozu do nemocnice se domohl po nátlaku spoluzajištěných osob až po třech týdnech, ale cestou se policistům porouchalo auto. Vrátili se tedy zpátky do zařízení a do nemocnice se zraněný zajištěný dostal po dalších třech dnech utrpení. Z policejního týrání má Josef Kvasnička dodnes na ruce viditelné následky. Aby policisté Služby cizinecké a pohraniční policie mohli způsobit Josefu Kvasničkovi větší bolest a utrpení, nasazovali mu na oteklou ruku pouta, ve kterých ho převáželi a vodili po nemocnici v rozporu s jakoukoliv lidskostí i se skutečností. že § 148 zákona 326/99 Sb., který opravňoval policii k použití donucovacích prostředků podle § 38 zákona číslo 283/91 Sb. byl zrušen zákonem číslo 140/2001 Sb. To je dle mého názoru jednoznačně hrubé Zanedbávání v oblasti zdravotní péče se odehrává v případech, kdy dítě potřebuje tuto péči a fyzické týrání svěřené osoby.

V rozporu se skutečností, že donucovací prostředky tehdy platný zákon policii používat neumožňoval, se pouta, obušky i služební psi v zařízení proti zajištěným dětem používaly zcela běžně a bez jakéhokoliv závažného důvodu. Jedenkrát policisté v rozporu se zákonem zajištěného Josefa Kvasničku zmlátili obuškem.

I nezákonné a bezdůvodné používání donucovacích prostředků muselo mít jednoznačný cíl, kterým bylo opakované ponižování dítěte, zavrhovaní dítěte, násilná izolace dítěte, kontrolování dítěte s cílem vyvolat u něj pocit citového ohrožení, podrývání sebedůvěry a sebevědomí dítěte opakovaným urážením a podceňováním. A v neposlední řadě fyzické týrání dítěte, tedy svěřené osoby.

O skutečnosti, že se jednalo o záměr a zlou vůli jednotlivých policistů Služby cizinecké a pohraniční policie svědčí i hrubé slovní útoky, kterým byl Josef Kvasnička v době svého zajištění v zařízení vystaven. Nadávky a osočování, kterých jsem byl v několika případech přímým svědkem, nepraktikovali vůči chlapci všichni policisté, ale opět jenom příslušníci dvou „špatných“ směn. Policisté zcela běžně všem zajištěným lidem bez ohledu na věk tykali a častovali je slovy, jako je kurva, šmejd, hajzl, mafián, vrah a mnoho dalších. Dělali na ně hanlivé posunky a chovali se k nim neuvěřitelně sprostě. Policisté sloužící v těchto dvou „špatných“ směnách prováděli zajištěným dětem a ostatním človíčkům řady naschválů a činily tak jejich pobyt v zařízení nesnesitelným. Zneužívaly vycházky zajištěných k tomu, aby v jejich nepřítomnosti rozházeli jejich věci osobní potřeby po podlaze cel. Po podlaze prý rozházeli i osobní prádlo, které si zajištění sušili na cele po jeho vyprání, nebo jim dávali nejrůznější nesmyslné příkazy a omezovaly je všech jejich zákonem stanovených právech.

V Záchytném zařízení Velké Přílepy byl citelný problém s osobní hygienou. Zejména, pokud zajištění pobývali v části s přísným režimem, kde Josef Kvasnička pobýval déle, než měsíc. Byl trestán tím, že se mohl umýt v teplé vodě pouze jednou týdně. Přístup k teplé vodě mu byl umožněn pouze v sobotu, přesně v sedm hodin ráno a za několik málo minut policisté vodu vypnuli bez ohledu na to, jestli byl umytý, či nikoliv. Josefovi Kvasničkovi bylo velmi nepříjemné, že zapáchá. Dalším nepochopitelným trestem, kterému policisté vystavovali zajištěné v přísné části zajištění byl zákaz větrání a týrání horkem. Opakovaně zavírali zajištěným v letních vedrech okna, odebírali jim od nich kličky a nutili je pobývat ve společenství páchnoucí toalety bez přísunu čerstvého vzduchu. V tom vidím zcela zřetelné týrání a tělesné zanedbávání svěřených osob, které nemá žádnou zjevnou příčinu. Tělesné zanedbávání spočívá v selhání při zabezpečení tělesných potřeb dítěte, nebo svěřené osoby.

Ani v části s mírným režimem nebylo s hygienou všechno v pořádku. Byl nedostatek mýdla a hygienických potřeb, které si zajištění museli kupovat ze svých prostředků. Zajištění neměli k dispozici pračku, spodní prádlo a ponožky jim měnili jedenkrát za čtrnáct dní. Pokud si prádlo přeprali v umyvadle, policisté je ho nenechali usušit a shazovali mokré prádlo na špinavou podlahu.

Z výpovědí svědků plyne, že zajištění byli v péči psycholožky, že s nimi byla v každodenním kontaktu, ale podle výpovědí Josefa Kvasničky tomu tak nebylo. Jediné, co měla psycholožka na starosti, byly drobné nákupy. Pouze v jediném dnu v týdnu měla psycholožka vyhrazené hodiny, kdy si mohli zajištění objednat za vlastní peníze hygienické potřeby, nebo tolik potřebné vitamíny. Současně jednou týdně mohli od psycholožky odeslat dopisy. Ke konci Josefova pobytu podle jeho výpovědi zakázalo vedení zařízení i drobné nákupy a psycholožka se mezi zajištěnými neobjevovala vůbec. Jiné poslání, než nákupy, psycholožka prý v zařízení neplnila a o zajištěné se nezajímala.

O nějaké možnosti řešit s psycholožkou své problémy, nebo problémy s agresivními policisty v zařízení nebyli zajištění informováni. Přes to, že Josef Kvasnička vzhledem k prostředí, ze kterého přišel, péči psychologa naléhavě potřeboval, nebyla mu poskytnuta. Podobnou funkci měli plnit i pracovníci nevládních organizací. Jejich návštěvy ale rovněž byly velice nepravidelné, často se prý stávalo, že pracovníci těchto instituci nepřijeli do zařízení třeba měsíc a zajištěným uplynuly termíny na soudní odvolání a podobně.

Na Záchytné zařízení ve Velkých Přílepech a jeho vedení se také vztahoval § 10 zákona 359/99 Sb., tedy že státní orgány, pověřené osoby, školy, školská a zdravotnická zařízení, popř. další zařízení určená pro dětí jsou povinna oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti, kterým je třeba poskytnout sociálně-právní ochranu (viz § 6 odst. 1), a to bez zbytečného odkladu poté, kdy se o takové skutečnosti dozví. Policisté však svoji oznamovací povinnost nesplnili, místně příslušnému Městskému úřadu Černošice přítomnost nezletilého dítěte nenahlásili a tak mu nemohl být přidělen opatrovník. Funkce opatrovníka měla spočívat v tom, aby zastupoval Josefa u správních řízení a pečoval o blaho dítěte. Legislativa České republiky má vytvořen funkční systém, jak pomoci dítěti, které se z nějakých příčin ocitne bez patřičné péče, jako se to stalo Josefovi. Jelikož Služba cizinecké a pohraniční policie zjevně vůbec nehodlala respektovat zákon 359/99 Sb., tedy zákon o sociálně právní ochraně dětí, Josef Kvasnička nedostal šanci tohoto systému využít. Lze se domnívat, že Služba cizinecké a pohraniční policie zatajila před kompetentním orgánem přítomnost nezletilého dítěte záměrně právě pro to, aby mohla potajmu svěřenou osobu týrat.

V souladu se zákonem 325/99 Sb. projevil Josef Kvasnička zcela jasně a nezpochybnitelně svoji vůli požádat o azyl. Prohlášením o úmyslu požádat o azyl (dále jen "prohlášení o azylu") se rozumí projev vůle cizince, z něhož je zřejmé, že cizinec hledá v České republice ochranu před pronásledováním. Tato vůle nebyla respektována policisty Služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, kteří přes to, že vezli nezletilého Josefa Kvasničku do přijímacího střediska ve Vyšních Lhotách k sejmutí otisků prstů, neumožnili mu vstup do střediska a umístili ho do záchytného zařízení do Přílep. V záchytném zařízení Služba cizinecké a pohraniční policie rovněž nerespektovala vůli dítěte požádat o ochranu formou azylu podle zákona 325/99 Sb. a netlumočila jeho žádost Odboru azylové a migrační politiky, který je oprávněn zahájit v této věci správní řízení. Podle odstavce 1 § 146 zákona 326/99 Sb. K uplatnění svých práv může cizinec podávat státním orgánům České republiky žádosti a stížnosti, které je zařízení povinno neprodleně odeslat. Přes to, že Josef Kvasnička vyžadoval, aby Odbor azylové a migrační politiky byl neprodleně informován o skutečnosti, že zajištěný hledá ochranu formou azylu, informovala Služba cizinecké a pohraniční policie Odbor azylové a migrační politiky až po měsíci, kdy Josef Kvasnička zletil. Ministerstvo vnitra si záměrně počkalo, až bude zletilý a jeho žádost zaregistrovalo až o měsíc později. Bez ohledu na skutečnost, že v zákoně 325/99 Sb., tedy v zákoně o azylu, se hovoří o termínech neprodleně, dvacet čtyři hodit, nebo maximálně sedm dní. Tímto podvodem se Ministerstvo vnitra vyhnulo nutnosti ustavovat jmenovanému opatrovníka podle ustanovení zákona 325/99 Sb. Zároveň si usnadnilo práci vyhnulo se ustanovení § 16 j) odstavec 4) zákona 325/99 Sb, podle kterého nezletilé osobě bez doprovodu nezleze žádost o azyl zamítnout, jako zjevně nedůvodnou. Žádost o azyl byla tedy velice rychle Josefu Kvasničkovi zamítnuta, jako zjevně nedůvodná a Služba cizinecké a pohraniční policie opět měla volnou ruku s člověkem, který je bez jakékoliv identity a je tudíž velmi žádaným zbožím ve strukturách mezinárodního organizovaného zločinu, nakládat bez jakékoliv kontroly dle své libosti.

Podle výpovědi Josefa Kvasničky, krotili policisté Služby cizinecké a pohraniční policie jeho vůli požádat Českou republiku o ochranu formou azylu podle zákona 325/99 Sb., zcela promrzlé dítě nuceným pobytem ve zcela ledové sprše. I toto počínání je možno považovat za psychické i fyzické týrání svěřené osoby.

Hned při své první návštěvě v záchytném zařízení ve Velkých Přílepech jsem si uvědomil, že mám proti sobě celoživotně týraného chlapce, který přes svoji usilovnou snahu nedostal nikdy ve svém životě ani minimální šanci. Pocítil jsem potřebu mu tuto šanci nabídnout a pokusil jsem se tedy nahradit chybějícího opatrovníka a hájit nejlepší zájem a blaho dítěte. Proto jsem převzal jeho plné právní zastoupení. Za součást právní pomoci jsem samozřejmě považoval mimo právní zastoupení i psychickou podporu dítěte, posilování jeho sebevědomí i péči o to, aby se chlapec najedl a mohl uspokojovat své kulturní potřeby. Služba cizinecké a pohraniční policie nebyla zvyklá, aby zajištěného člověka zastupoval někdo jiný, než pracovník nevládní organizace, tedy Organizace pro pomoc uprchlíkům, nebo Arcidiecézní charity. Tyto organizace zastupovaly stovky klientů a proto k nim ani nemohly mít individuální přístup a naslouchat jejich problémům a potřebám. Jak vyplývá ze zprávy Veřejného ochránce práv, kterou reagoval na kritické hodnocení situace v Bálkové Výboru proti mučení, od 1.1.2004 nastaly v Bálkové určité změny. Mimo jiné Policie již umožňuje bezproblémové poskytování právní pomoci ze strany nevládních organizací. Mnohá zlepšení platila zřejmě pouze pro kritizované zařízení v Bálkové, ale v Přílepech, které zůstávaly mimo dosah pozornosti nezávislých kontrol, tato doporučení nerespektovali. Jako soukromá osoba jsem navíc nebyl žádnou nevládní organizací. Pokoušel jsem se se synem udržovat každodenní kontakt telefonem i pomocí osobních návštěv. Tak jsem začínal získávat informace, co se v zařízení děje a jak policisté se zajištěnými zacházení. Z postřehů a skutečností, kterých jsem si stačil všimnout během návštěv jsem byl naprosto zděšen. V zařízení neustále vládla napjatá atmosféra a chování některých policistů a celkový režim by v žádném případě nebyl myslitelný v žádné vazební, ani obyčejné věznici. Už samotné zařízení neodpovídalo ustanovení odstavce 5 § 130 zákona 130/99Sb., který stanovil, že Zařízení musí odpovídat účelu, pro který bylo zřízeno, musí být hygienicky nezávadné a vybaveno tak, aby zabraňovalo poškození života nebo zdraví cizince
a poškození majetku zařízení. Účelem zařízení přece nebylo zajištěné trestat, poškozovat jejich psychiku a týrat je nesnesitelnými životními podmínkami. Zejména když přibližně třetinu zajištěných tvořily děti.

Příběh Josefa Kvasničky není obvyklý a nebylo obvyklé, ani aby zajištěné osobě poskytovala právní a psychickou pomoc fyzická osoba, která není spolupracovníkem žádné nevládní organizace. Záhy jsem začínal pociťovat, že některým policistům můj kontakt se zajištěným Josefem Kvasničkou vadí. Pamatuji se, že pan svědek Novák, který v té době pracoval, jako zástupce velitele zařízení po mě jednou požadoval doklad, že jsem členem České advokátní komory a když jsem při ústním jednání striktně vyžadoval plnění všech práv vyplývajících ze zákona 326/99 Sb., vztekle křičel, že platné zákony bude dodržovat pouze v případě, že bude mít dobrou náladu. Policistům zcela zjevně vadilo, že jsem měl přehled o dění v zařízení prakticky v přímém přenose. To nejspíš bude příčinou, proč Josefu Kvasničkovi neumožňovali využívat jeho věci osobní potřeby sloužící pro komunikaci s okolím a vzdělávání. Z těchto skutečností usuzuji, že policisté si byli moc dobře vědomi, že hrubě porušují platné zákony a porušovali je vědomě. Na porušování zákonů jsem v zařízení opakovaně upozorňoval i policisty, kteří se ke mně chovali velice slušně.

Vzpomínám si, že se za své chování omlouvali a tvrdili mi, že všechno, co činí mají nařízeno od vedoucích zařízení, které musí poslechnout.

Zákon 326/99 Sb., ve svém § 146 rovněž řešil i ochranu práv zajištěných osob. Jelikož jsem od zajištěného Josefa Kvasničky měl generální plnou moc, využíval jsem odstavce 1 tohoto zákonného ustanovení, tedy že K uplatnění svých práv může cizinec podávat státním orgánům České republiky žádosti a stížnosti, které je zařízení povinno neprodleně odeslat. Písemné stížnosti na protizákonné chování policistů jsem zasílal panu svědkovi Richardu Převrátilovi, který tehdy byl vedoucím celého zařízení a když nezajistil nápravu, opakovaně na Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, informoval jsem Policejní prezídium, ale nikdo nebyl ochoten kritickou situaci v zařízení řešit. Mým záměrem samozřejmě nebylo šířit o zařízení pomluvy, nebo zprávy, které by ještě více poškodily jeho pověst, ale pokoušel jsem se o zjednání nápravy, aby během svého pobytu syn a spolu s ostatními zajištěnými netrpěl. Aby v zařízení byla zjednána náprava a byly respektovány tehdy platné zákony. Ke zjednání nápravy jsem se pokoušel využít i odstavce 2) §146 zákona 326/99 Sb., který stanovil, že Pokud o to cizinec požádá, musí mu být bez zbytečného odkladu umožněna rozmluva s vedoucím zařízení nebo s jeho zástupcem. Josef Kvasnička si tehdy stěžoval, že minimálně pětkrát žádal o rozmluvu, ale policista u katru ho vždy odmítl a zřejmě jeho žádost ani netlumočil dál. Při jedné z návštěv jsem tedy o uplatnění odstavce 2) § 146 zákona 326/99 Sb. požádal společně se synem. Na rozmluvu se dostavil pan svědek Novák, který tehdy působil ve funkci zástupce vedoucího zařízení a problémy, které nás nejvíce tížily, vyřešil. Opatření, kdy zajištěný Josef Kvasnička směl na hodinu denně ke svým věcem osobní potřeby a směl telefonovat, a odesílat zprávy SMS, fungovaly snad pouhé čtyři dny, než se vrátil vedoucí zařízení, pan svědek Převrátil. Potom se opět všechno vrátilo do starých kolejí veškerá práva stanovená zákonem 326/99 Sb., byla opět porušována.

Současně jsem samozřejmě podnikal četné právní kroky, aby byl syn z tohoto pekla propuštěn a mohl odejít domů. Dopisoval jsem si se Službou cizinecké a pohraniční policie Ostrava, která nařídila zajištění Josefa Kvasničky ve Velkých Přílepech. Zároveň jsem se dle příslušného zákona obrátil na Okresní soud Praha západ. Než si stačil pan soudce opatřit veškeré materiály pro rozhodnutí o propuštění zajištěného Josefa Kvasničky ze záchytného zařízení, obdržel jsem dne 2. července 2004 dopis od Služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, kterým mi oznamuje, že odesílá příkaz k propuštění Josefa Kvasničky ze zařízení ve Velkých Přílepech. V dopise mě zarazila zmínka, že by chlapec mohl být propuštěn někdy kolem patnáctého července, ale zákony zněly jinak. Jelikož v souladu s § 126 zákona 326/99 Sb., Policie je povinna po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají, dospěla policie zcela zjevně ke zjištění, že zanikl důvod pro zajištění. V tom případě se měli policisté řídit ustanovením § 127 zákona 326/99 Sb., tedy že Zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno po zániku důvodu pro zajištění. Slova bez zbytečného odkladu jsem si vyložil, jako okamžitě a jel jsem do zařízení do Velkých Přílep zjistit, kdy tedy hodlají zajištěného Josefa Kvasničku propustit domů. Syn nastupoval od prvního září do střední školy a chtěl jsem, aby si alespoň užil prázdnin. Službu konající policistka mi však vysvětlila, že nemohou Josefa Kvasničku ze zařízení pustit na Svobodu, dokud někdo neuhradí náklady vynaložené policií na jeho pobyt v zařízení, tedy přibližně dvacet pět tisíc korun. Byl jsem informován, že v zařízení odebírají zajištěným lidem peníze přes to, že jejich bezpečná úschova u policie nebyla dle znění zákona povinná a přes to, že ustanovení § 149 zákona 326/99 Sb., který pojednával o ukončení zajištění jasně říkal, že:

Policie před ukončením pobytu v zařízení vydá cizinci peníze a jiné věci, které byly převzaty do úschovy, s výjimkou věcí, jejichž držení by bylo v rozporu s právním řádem České republiky.

Podle tehdejší zákonné úpravy směla policie požadovat pouze úhradu nákladů správního vyhoštění, ale peníze byly odebírány i lidem, kteří nikdy vyhoštěni nebyli a pobývali v záchytném zařízení. Službu konající policistka ale tvrdila, že má takové nařízení a pokud finanční částka nebude za zajištěného Josefa Kvasničku uhrazena, bude ho policie povinna deportovat kamsi za hranice republiky. Nejprve jsem se domníval, že policistka žertuje, ale zařízení přes opakované urgence odmítalo syna domů pustit. Jelikož Josef Kvasnička už byl otřesnými poměry, které v zařízení panovaly tak zdeptán a psychicky zlomen, že byl odhodlán dobrovolně skoncovat se životem, rozhodl jsem se vzdát marný boj s institucí, která si všechny zákony vysvětlovala po svém, upřednostnit bezpečnost a psychický stav syna a tuto částku sehnat. Tak vysokou částku jsme neměli na hotovosti museli jsme ji sehnat. Obnos se nám podařilo předat službu konající policistce až třináctého července 2004 v pozdních odpoledních hodinách. Požadovali jsme řádný účetní doklad o skutečnosti, že obnos 24 777 korun byl skutečně předán, ale příslušnice Služby cizinecké a pohraniční policie nás ujistila, že tento doklad obdrží Josef Kvasnička při svém propuštění. Dne 15. července byl konečně ze zařízení propuštěn, ale obdržel pouze fakturu s vyúčtovanou částkou a doklad o jejím řádném zaplacení nikoliv. Přes to že podle § 127 zákona 326/99 Sb., tedy že Zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno po zániku důvodu pro zajištění, drželi pracovníci Služby cizinecké a pohraniční policie Josefa Kvasničku v nelidských podmínkách zařízení jenom proto, že neobdrželi finanční obnos, který nemá žádné opodstatnění v zákoně. Nikde jsem nenalezl žádnou zmínku o tom, že jakoukoliv částku byli povinni hradit rodiče, nebo příbuzní. Zajištěného Josefa Kvasničku drželi neoprávněně v zařízení dalších třináct dnů a svým počínáním dle mého soudu naplnili zcela jasně skutkovou podstatu § 158 trestního zákona, tedy:

(1) Veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch

bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti

(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

(1) Kdo jiného zbaví osobní svobody, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let.

(1) Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo

Uvedenou finanční částku jsme se z Ministerstva vnitra pokoušeli vymoci zpět, ale to nejprve na žádosti, ani trestní oznámení nikterak nereagovalo, po určitém čase začali jeho zaměstnanci tvrdit, že částku vybrali oprávněně a řádně ji odvedli Finančnímu úřadu Praha západ. Poté, co jsme požádali Finanční úřad Praha západ o navrácení neoprávněně zaplaceného finančního obnosu pracovníci Ministerstva vnitra změnili názor a začali tvrdit, že doklad o zaplacení částky nebyl v zařízení ve Velkých Přílepech nalezen, my nemáme řádný doklad o zaplacení této částky a tudíž jme nic nezaplatili. Ze všeho mám pocit, že uvedenou finanční částku vybrala pracovnice Služby cizinecké a pohraniční policie neoprávněně a ponechala si ji.

Hned po svém propuštění ze zařízení jel Josef Kvasnička domů a měl jsem možnost zcela jasně pozorovat, že jeví známky týraného dítěte. Odmítal normálně přijímat potravu, byl nevyrovnaný a trpěl těžkými depresemi. Měl strach z lidí, skrýval se před nimi, jevil známky ustrašenosti, pocitů viny a bál se vycházet mezi lidi a to i na ulici. Utíkal své vnitřní problémy řešit do lesa, kvůli každé nicotnosti se ptal na dovolení a ze všeho byl naprosto nepřiměřeně vyděšen. Měl strach si večer jít lehnout a usnout. Tyto známky týraného dítěte byly zcela zjevné a navíc z chlapce velice pomalu lezlo, co všechno se v zařízení ve Velkých Přílepech vlastně dělo a jakému tam byl podroben zacházení. Jelikož jsem si vědom občanské povinnosti i skutečnosti, že trestní zákon ve svém § 168 ukládá oznamovací povinnost:

Kdo se hodnověrným způsobem doví, že jiný spáchal trestný čin týrání svěřené osoby (§ 215), a takový trestný čin neoznámí bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu nebo místo toho, jde-li o vojáka, veliteli nebo náčelníku, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta; stanoví-li tento zákon na některý z těchto trestných činů trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším Svědectví svého syna považuji za naprosto hodnověrné, u některých činů policistů jsem byl přímým svědkem a o dalších jsem byl průběžně informován telefonicky. I ze zpráv nevládních organizací pečujících o uprchlíky jasně plyne, že v zařízeních nejsou dodržovány zákony a vládnou tam nelidské podmínky hlavně pro pobyt dětí a mladistvých. Na stejné prohřešky upozorňovala i zpráva Výboru proti mučení při Radě Evropy v identickém zařízení Bálková. Tvrzení Josefa Kvasničky jsem si navíc nezávisle ověřil u minimálně dvou dalších osob, které v té době v zařízení pobývaly. Jedna z těchto osob byla v zařízení Velké Přílepy zajištěna, jako těhotná. Policisté se zcela zjevně dopouštěli slovních útoků na sebevědomí dítěte a svěřené osoby, opakovaného ponižování dítěte, vystavování dítěte a svěřené osoby závažným konfliktům, násilné izolace dítěte, kontrolování dítěte s cílem vyvolat u něj pocit citového ohrožení, podrývání sebedůvěry a sebevědomí dítěte opakovaným urážením a podceňováním, kladení nerealistických nároků na dítě, nedostatečného zájmu o dítě z důvodu nezájmu a neochoty policistů, tělesného zanedbávání, citového zanedbávání, zanedbávání výchovy a vzdělání, a hrubého bezcitného zanedbávání v oblasti zdravotní péče. Navíc v rozporu se zákonem proti němu používali donucovacích prostředků a studené sprchy, zatajili jeho existenci před orgánem, který mu měl za povinnost stanovit opatrovníka a pečovat o jeho blaho. Tyto skutečnosti jsem považoval za tak závažné, že jsem cítil zákonnou i morální povinnost zabránit policistům další činnosti stejného rázu. Byl jsem informován, že v zařízení je zajištěna minimálně třetina nezletilých dětí, které žijí ve stejně nesnesitelných a nelidských podmínkách. Policejní orgán, na který jsem se opakovaně obracel se mými podněty zabývat odmítal, proto jsem se tedy obrátil na Státní zastupitelství pro Prahu západ s očekáváním, že se mým podnětem bude seriózně zabývat a utrpení zbylých dětí v zařízení ukončí. Cílem oznámení tedy rozhodně nebylo nikomu škodit, nebo jakýkoliv státní orgán pomlouvat, o čemž svědčí i skutečnost, že jsem kopii svého podání zaslal i panu ministru vnitra a Inspekci Ministerstva vnitra.

Až se značným zpožděním jsem se dověděl, že Ministerstvo vnitra poté, co obdrželo na vědomí moje trestní oznámení, zahájilo v zařízení ve Velkých Přílepech provádění velkých změn. Podle sdělení lidí, kteří byli v zařízení zajištěni déle, než Josef Kvasnička, Služba cizinecké a pohraniční policie ještě v průběhu srpna 2004 odvezla všechny nezletilé děti do ZZC Frýdek Místek, ve Velkých Přílepech zcela změnila jídelníček, doplnila chybějící předměty dle zákona, zamezila policistům, kteří neustále zajištěné osoby sprostě a rasisticky napadali v kontaktu se zajištěnými lidmi začala dodržovat jakýsi vnitřní řád zařízení. Podle svědků se již v srpnu poměry v zařízení změnily k nepoznání a až potom tam přišla v září roku 2004 zmiňovaná kontrola, která přirozeně již ta nejkřiklavější porušování zákona nemohla zaznamenat, protože byla odstraněna. Moje oznámení tedy splnilo svůj smysl a dětské utrpení v zařízení skončilo, nebo bylo alespoň zmírněno. I když ještě v říjnu roku 2005, tedy rok po Ministerstvem vnitra proklamované humanizaci záchytných zařízení, z mého popudu uskutečněná kontrola Výboru proti mučení a jinému nelidskému, krutému, ponižujícímu zacházení a trestání Rady vlády pro lidská práva objevila v zařízení ve Velkých Přílepech značné nedostatky v dodržování lidských práv. Kontroly, které následovaly v ZZC ve Velkých Přílepech po té, co státní orgány a hlavně Ministerstvo vnitra obdrželo na vědomí moje trestní oznámení vyvrcholily až k tomu, že Poslanecká sněmovna schválila úplně nový zákon o pobytu cizinců, tedy zákon 428/2005 Sb. a ustanovení týkající se správního zajištění se v zákonech změnily k nepoznání. Zákonodárci po špatných zkušenostech odebrali všechna ZZC Službě cizinecké a pohraniční policie a pověřila péčí o ně Správu uprchlických zařízení, tedy úplně jinou organizaci, která má bohaté zkušenosti s péčí o uprchlíky. Svůj cíl, tedy zastavení dětského utrpení a týrání svěřených osob tedy moje trestní oznámení splnilo.

Služba cizinecké a pohraniční policie se nebyla schopna řídit jediným platným zákonem. Nesplnila oznamovací povinnost, kterou ji ukládá § 10 zákona 359/99 Sb. oznámit existenci ohroženého dítěte Obecnímu úřadu s rozšířenou působností, který by v rámci platných zákonů o dítě byl povinen pečovat a zajistit jeho blaho. Protože Služba cizinecké a pohraniční policie nerespektovala ustanovení § 135 zákona číslo 325/99 sb. a zajištěný nebyl neprodleně po umístění do zařízení seznámen se svými právy a povinnostmi, nemohl v situaci, ve které se nacházel využít ani ustanovení § 8 zákona 359/99 Sb., tedy: dítě má právo požádat orgány a zařízení sociálně-právní ochrany, státní orgány, pověřené osoby, školy a školská a zdravotnická zařízení o pomoc při ochraně svého života a dalších svých práv. Ty jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc. Dítě má právo požádat o pomoc i bez vědomí rodičů nebo jiných osob odpovědných za jeho výchovu. O této možnosti ho nepoučil ani z žádný z pracovníků nevládních organizací, které ho zpočátku právně zastupovaly. V rozporu s ustanovením zákona 325/99 Sb. Služba cizinecké a pohraniční policie nebrala v úvahu, že děcko žádá ochranu, tedy azyl, uvalila na něho správní vyhoštění a bez řádného rozhodnutí o správním zajištění ho uvěznila do zařízení do Velkých Přílep, kde porušováním všech zákonů, poskytujících zajištěnému člověku jakákoliv práva a osobní nenávistí některých policistů činila pro něho pobyt zcela nelidský a nesnesitelný. Josef Kvasnička je bohužel celoživotně týraným dítětem, kterému z neznámých důvodů bylo ukradeno dětství. To strávil v dětském vězení v neznámém státě a bylo srovnatelné se zařízením Služby cizinecké a pohraniční policie ve Velkých Přílepech, v podobě, jakým ho provozovala od března do 15. července roku 2004. Josef Kvasnička byl tedy na to, že je bachaři a dalšími dospělými osobami týraný, do jisté míry zvyklý. Některé krutosti považoval díky svým špatným zkušenostem za samozřejmost a nedovedl se účinně bránit. Pracovníci Služby cizinecké a pohraniční policie dokázali této slabosti využít a rychle si najít prostor, jak ji proti bezbrannému dítěti obrátit.

Byli si jisti, že dítě utají před orgány péče o dítě, azyl mu bude zamítnut, jako zjevně nedůvodný a Josef Kvasnička se beze stopy ztratí stejně, jako se bez jediné stopy ztratily stovky jemu podobných dětí. Policisté si byli tedy jisti, že zmizí a nebude o jejich činnosti schopen nikde svědčit. Domnívali se tedy, že jejich protizákonné počínání zůstane utajeno a nikdo je nebude za toto počínání hnát k odpovědnosti. O skutečnosti, že není státní zájem zabývat se tím, co se zařízeních pro zajištění cizinců do srpna roku 2004 dělo svědčí i reakce Státního zastupitelství, které se vůbec nezabývalo podezřením, že by policisté mohli porušovat zákon a obrátilo trestní oznámení proti mojí osobě.

Své pohnutky, proč jsem zmiňované trestní oznámení podal, jsem už uvedl. Samozřejmě jsem neměl v úmyslu jakkoliv ublížit paní svědkyni Aleně Mandysové, ale od Josefa Kvasničky, který v inkriminované době v zařízení pobýval vím, že policistka uvedeného čísla patřila ve vztahu k zajištěným osobám k nejhorším a byla to právě ona, která nechala Josefa Kvasničku osm hodin marně čekat za mříží a zamezovala mu v používání věcí osobní potřeby a v komunikaci s osobami, které mu poskytovaly právní pomoc a vystavovala ho dalším útrapám. Proto si také zapsal její služební číslo a toto číslo jsem uvedl do svého trestního oznámení. Paní Mandysovou jsem osobně neznal a neměl žádný důvod ji jakkoliv ubližovat, nebo urážet.

Česká republika přijala jako svoji zákonnou normu dne 6.2. 1991 i mezinárodní Úmluvu o právech dítěte. Podle článku 3) odstavce 1) této úmluvy Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Článek 19) Úmluvy o právech dítěte pak ve svém odstavci 1) zcela jasně říká, že: Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným nebo duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě. Pracovníci Služby cizinecké a pohraniční policie ve Velkých Přílepech dle mého názoru rozhodně nezacházeli se zajištěným Josefem Kvasničkou v intencích této smlouvy a cílem mého trestního oznámení nebylo nic jiného, než aby byla zjednána náprava.

1⁸⁾ Vyhláška č. 83/1993 Sb., o stravování v zařízeních sociální péče, ve znění pozdějších předpisů.

1⁹⁾ § 1 odst. 2 a 3 zákona č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi.

Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.