Podnět k přezkumnému řízení strana 1

V Praze dne 16.9. 2006

Mgr. Vladislav Kvasnička

Dvorecká 337/40, Podolí

147 00 Praha 4

Ministerstvo vnitra ČR

Odbor všeobecné správy

Nám. Hrdinů 3

140 21 Praha 4

Podnět k zahájení přezkumného řízení prosti rozhodnutí odboru správních činností MHMP č.j. S-MHMP 43938/2006

Jako zmocněnec pana Josefa Kvasničky narozeného 3,4,1986, bytem Dvorecká 337/40, Podolí 147 00 Praha 4 dávám podnět k přezkoumání rozhodnutí MHMP, kterým Josefu Kvasničkovi nebylo přiznáno státní občanství ČR podle § 5 zákona číslo 40/1993 Sb., a nebylo mu vydáno osvědčení o státním občanství ČR. Magistrát hl.m. Prahy rozhodl v rozporu se zákonem číslo 40/1993 a v rozporu s mezinárodní smlouvou číslo 43/2002 o omezení případů bezdomovectví as mezinárodní smlouvou číslo 76/ 2004, tedy s Evropskou úmluvou o občanství. Svým rozhodnutím MHMP narušuje vůči Josefu Kvasničkovi Listinu základních lidských práv a svobod, tedy Ústavu této republiky.

Protože článek 4 a) Evropské úmluvy o občanství stanoví, že každý má právo na občanství a článek 4b) této úmluvy stanovuje, že je třeba se vyhýbat stavu, kdy je osoba bez státní příslušnosti, neumožňuje právní úprava správnímu orgánu vydat zamítavé rozhodnutí, aniž by bylo zjištěno, že dotyčná osoba má občanství nějakého státu. Josef Kvasnička tvrdí, že se narodil v Olomouci, tedy v bývalém Československu a podle všeh důkazů mu nikdy nebyly vystaveny doklady žádného státu. Žádný stát se k jeho občanství nehlásí a je ho tedy před zákonem nutno považovat za bezdomovce. Článek 1 smlouvy 43/2002 stanoví, že smlouvní státy zajistí nabytí svého občanství osobě narozené na jeho území, která by jinak byla bez státní příslušnosti. Takovouto žádost podle ustanovení smlouvy nelze zamítnout. Pokud vím ČR nestanoví žádné časové normy podle bodu a) kde Josef Kvasnička pobýval v minulosti bod b) se nepodařilo prokázat a odsouzen pro trestný čin podle bodu c) nebyl. Podle ustanovení d) dotyčná osoba vždy byla bez státní příslušnosti. Správní řázení neprokázalo, že by se Josef Kvasnička narodil někde jinde, proto jeho tvrzení, že se narodil v Olomouci je více, než pravděpodobné. Pokud tomuto tvrzení správní orgán odmítl uvěřit, pak je vázán článkem 4 Evropské úmluvy o občanství, podle kterého smluvní stát udělí své státní občanství osobě na území smluvního státu nenarozené, která by jinak byla bez státní příslušnosti, byl li jeden z rodičů v době, kdy se narodila, občanem tohoto státu. Josef Kvasnička je osobou bez státní příslušnosti a já se jako občan tohoto státu k jeho otcovství hlásím. Otcovství se podle zákona určuje prohlášením. Dále článek 6 Evropské úmluvy o občanství stanoví, že každý smluvní stát ve svém vnitrostátním právu zajistí, aby jeho státní občanství nabývaly ze zákona b) nalezenci nalezení na jeho území, kteří by jinak byli bez státní příslušnosti. Smlouva číslo 43/2002 pak stanoví, že nalezenec nalezený na území smluvního státu, bude považován, nebude li dokázán opak, za narozeného na tomto území rodičům, majícím občanství tohoto státu. Josef Kvasnička je zcela jednoznačně osobou bez státní příslušnosti a podle článku 4 Evropské úmluvy o občanství má na občanství právo. Správní orgán tedy jednoznačně Josefu Kvasničkovi ve svém rozhodnutí toto zákonem stanovené právo upřel. Tím nepřímo porušil i článek 5 Listiny základních lidských práv a svobod, podle kterého každý je způsobilý mít práva. Tato práva zakládá státní příslušnost k některému státu, státní příslušnost Josef Kvasnička nemá a tím jsou jeho práva stanovená ústavou značně okleštěna.

Podnět k přezkumnému řízení strana 2

Mezinárodní závazky České republiky jsou ve zjednodušené formě obsaženy i v § 5 zákona číslo 40/1993 Sb., podle kterého fyzická osoba nalezená na území České republiky je státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že nabyla narozením státní občanství jiného státu.

Správní orgán v rok trvajícím správním řízení interpretuje zákony této republiky podle svého lidového chápání, účelově s nimi manipuluje, stejně, jako manipuluje s fakty a důkazními prostředky. Proto se i rozhodnutí hemží účelově použitými nepravdami a vůbec nevzalo v úvahu všechny provedené důkazy. Ve Velkých Přílepech nemohl být nikdy sepsán žádný protokol se Sergejem Bodrovem, příslušníkem Běloruska. Státní občanství se prokazuje cestovním dokladem a ten Josef Kvasnička nikdy neměl. To, že byl svými vězniteli mylně informován o tom, kde se nachází a jakou má státní příslušnost neznamená, že by byl příslušníkem Beloruska. Orgány této země jeho státní občanství nepotvrdily a tvrzení správního orgánu je tudíž účelově použitou lží. Úřad zároveň nevzal vůbe v úvahu zjištění, že v běloruském Brestu žádný dětský domov není a chlapec nezmizel z žádnéhpo běloruského dětského domova, ani pasťáku nebyl v zemích bývalého SSSR vůbec v evidenci obyvatel. První žádost o azyl byla nabraná zcela v rozporu s pravidky azylového řízení. Popis dětského zařízení ve kterém chlapec pobýval, byl tak divný, že měl pracovníka podnítit k dalším otázkám. Josef Kvasnička hovořil o tom, že se narodil v Olomouci, že hledá své rodiče, nebo příbuzné a že jméno, které užívá není jeho opravdovým jménem. Navíc neznal ani slovo bělorusky a hovořil dle písemného sdělení Služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava rusky a česky.

Odvolací řízení na MHMP zcela jasně navrhovalo řešit situaci v souladu s ustanovením § 5 zákona číslo 40/93 Sb. Paní Pavlína Kubištová se domnívala, že se jedná o jejího syna, což znalecký posudek vyvrátil. Jak vyplynulo z pozdějších souvislostí, sledovala tato žena nejspíš jiné zájmy, ale já se k Josefu Kvasničkovi, jako otec hlásím. Už jenom proto, že chlapec vzhledem ke svému nelehkému osudu potřebuje nahradit rodičovskou lásku a péči. To, že jsou tvrzení žadatele ohledně jeho pobytu na území Běloruska vnitřně rozporuplně považuji za samozřejmé, zvláště pokud bylo hodnověrně dokázáno, že na tomto území nikdy nepobýval. Pokud dítě v útlém věku kdosi zavře do uzavřeného prostoru bez možnosti styku s okolím a nalhává mu cokoliv, dítě bude logicky opakovat to, co slyšel. Josef Kvasnička jasně upozorńoval, že uvádí pouze údaje, které slyšel od svých věznitelů a nemohl si je nikdy v praxi ověřit. Zároveň není nikde dokázáno, že Josef Kvasnička vstoupil na území ČR. Neexistuje jediný záznam hraniční kontroly, správní orgán neprovedl navržený důkaz, tedy posudek GŘ cel a stanovisko, který jsem připožil do spisu hovoří o tom, že je velmi nepravděpodobné, aby Josef Kvasnička popisoovaným způsobem překročil státní hranici.

Správní orgán v odvolacím řízení o nabytí státního občanství nalezením, tedy podle § 5 zákona číslo 40/93 Sb. konal nerelevantní důkazní řízení a opominul důkazní řízení důležitá. Nedokáži pochopit rozsáhlé šetření u Správy uprchlických zařízení MV- pobytového střediska Kostelec nad Orlicí, kde žadatel pobýval asi 10 minut, Správy uprchlických zařízení MV-přijímacího a pobytového střdiska Červený Újezd, kde jmenovaný nepobýval vůbec a podobně. V jednotlivých krocích, tedy bodech bylo zcela jasně prokázáno. Body 1,2 a 3, že Josef Kvasnička při svém objevení v březnu roku 2004 ovládal český jazyk Bod 5 MHMP odmítl a bere tedy jako důkaz mnou dodané vyjádření GŘ cel, které svědčí o tom, že je málo pravděpodobné, že jmenovaný kdykoliv překročil státní hranice ČR. Bodem 6 se MHMP odmítl zabývat, ale považuji za podstatné, že člověk, který tvrdil, že vyrostl v Bělorusku nevládá jazyk této země. Posudek v tomto oboru by byl velmi významným důkazem. Rovněž bodu 7, tedy výpovědi samotného žadatele se MHMP nehodlal věnovat.

Podnět k přezkumnému řízení strana 3

Znalecký posudek PhDr. Slavomila Hubálka zcela jasně konstatuje, že Josef Kvasnička dle svách možností hovoří pravdu a díky psychyckému šoku způsobenému útěkem z celoživotní izolace možná některá fakta vytěsnil ze svého vědomí.

Je z něho zcela zřejmé, že jmenovaný netrpí závažnou duševní poruchou, ale byl novými skutečnostmi po svém útěku z vězení natolik zmaten, že nedokáže hodnověrně sdělit, kde vyrostl. Bod 10, tedy návrh, aby po totožnosti jmenovaného pátral Intepol nelze podle MHMP provést, ale podle písemného sdělení Služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava toto pátrání bez úspěchu proběhlo. Body 11 a 12 bylo zcela jasně dokázáno, že na uvedené adrese v Brestu není popisovaný dětský domov, ale sídlí tam specializované oddělení běloruské policie specializované na práci s dětmi a mládeží. Jedná se tedy zcela jednoznačně o krycí adresu.

Velmi podstatný bod číslo 13 správní orgán neprovedl, ale ze šetření prováděných Českou televizí zcela jasně vyplývá, že žadatel nenabyl narozením státního občanství Běloruska a nebyl v tomto státě nikdy v evidenci obyvatel. Zákon číslo 500/2004, tedy správní řád nezakazuje správním orgánům provádět místní šetření na území cezího státu, jak se uvádí v rozhodnití. § 51 správního řádu naopak stanoví, že k provedení důkazů lze využít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány, nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.

Správní orgán zajistit listinný důkaz, vyjádření Velvyslanectví ČR v Minsku o skutečnosti, že v běloruském Brestu není žádný dětský domov podle bodu 14, ale nezabýval se bodem 15, tedy zjiš´továním, že v Bělorusku funguje úplně jiný systém péče o sirotky, než žadatel ve svých výpovědech popisuje. Zároveň se správní orgán nevěnoval bodu 16, tedy provést výslech vedoucí odboru speciálního školství Magistrátu města Brestu a zajistit důkazy o skutečnosti, že účastník řízení neutekl ze žádného kolektivního zařízení v Bělorusku. Zajistit důkazy o skutečnosti, že nebylo vyhlášeno pátrání ani po žádném podobném dítěti. Na příslušný orgán v Brestu dostal MHMP telefonické spojení a běloruská strana se seriózně zabývala srovnáváním všech uprchlých dětí z dětských domovů i speciálních nápravných ústavů s žadatelem. Tímto způsobem bylo možno řešit i bod 17. Běloruská strana považuje existenci uzavřeného dětského domova na území jejich země za stejně absurdní, jako strana česká. Existenci podobného zařízení vylučuje i Rusko, Ukrajina, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Moldávie. Podle bodu 18 existuje jasný listinný důkaz Velvyslanectví republiky Bělorusko o skutečnosti, že žadatel není občanem Běloruska a nikdy v této zemi nepobýval. V souladu s body 19 a 20 bylo jasně a hodnověrně doloženo, že podmínky v běloruských dětských domovech neodpovídají popisu žadatele a že zákony Běloruska neumožňují zacházet s dětmi tak, jak bylo s žadatelem nakládáno. O skutečnosti, že skutečně strávil dětství v kolektivním zařízení, kde vládl neúměrný dril jasně svědčí závěr soudního znalce v oboru psychologie.

Nechápu proč správní orgán tvrdí, že není možno oslovit UNICEF a zjistit, zdali tato organizace má nějaké poznatky o věznění dětí kdekoliv v Evropě. Česká pobočka této organizace sídlí na Náměstí Kinských v Praze 5. Bod 22, tedy zajistit listinný důkaz, nebo výslech od vedoucího oddělení pátrání Leninského RVD Brest, Severní gorodok Brest, pan Leonid Andruňok, že v celém Společenství nezávislých států není a nebylo vyhlášeno pátrání po účastníkovi řízení. Na běloruskou milici dostal správní orgán telefonocké spojení a ta po identitě žadatele bez výsledku pátrala na území celého SNS. Stejně snadno mohl správní orgán zajistit znalecký posudek soudního znalce v oboru státní správy, zdali mohl žadatel mít vystaveny v nějakém státě osobní doklady, aniž by byl fotografován. Z logiky věci plyne, že všechny státy mají na svých pasech, nebo občanských průkazech podobenky a žadatel tudíž nikdy žádné doklady totožnosti nevlastnil.

Podnět k přezkumnému řízení strana 4

Dle bodu 24 správní orgán nezajistil výpovědi, které žadatel poskytl České televizi. Tam se obšírně zmiňuje o své minulosti a jeho výpověď není převedena do kolonek úředního jazyka, jako výpovědi učiněné před orgány Ministerstva vnitra. Svědectví o tom, jak zmatený byl žadatel v době, kdy se poprvé ve svých osmnácti létech života dostal na svobodu, které navrhovaly body 26 a 27 podle správního orgánu nemohou ovlivnit skutkový stav věci a proto se s nimi nezabýval. Jsem přesvědčen, že právě zde je lidská půda pro posouzení skutečnosti, zdali žadatel je nalezencem a zdali mohl aktivně ovlivnit své počínání, či nikoliv. Žadatel zcela evidentně neuměl nakupovat v obchodě, neuměl používat hromadnou dopravu, netušil, že existují nějaké doklady totožnosti a bezhlavě utíkal co nejdál z místa, kde byl celé dětství internován a týrán. Protože nikdy v životě nebyl ani na moment v normální lidské společnosti a byl celý svůj život zavřený v mikrosvětě dětského vězení, neměl možnost vůbec nic aktivně ovlivňovat, nebo plánovat. Toto se vztahuje i k bodu 32. Skutečnost, že odvolací správní orgán žadatele ani nevyslech považuji za alarmující. Správní orgán se nazabýval ani body 33 a 34. Je hodnověrně prokázáno, že žadatel nikdy nepobýval v Bělorusku a že v březnu roku 2004, když se objevil v Olomouci hovořil rusky a česky. Správní orgán tedy buďto vědomě porušuje platné zákony a mezinárodní závazky České republiky, nebo tvrdí, že Josef Kvasnička není bezdomovcem a má nějaké státní občanství. Odppověď na otázku, v jakých lokalitách se užívá ruský a český jazyk a zdali žadatel není občanem některého státu, kde se tyto lokality nacházejí mi nepřipadá bezpředmětná a vnesla by do problému světlo. Rovněž body 35 a 36 jsou snadno proveditelné a poskytly by jasný důkaz o skutečnosti, že chabě oblečený nezletilý chlapec by v zimním období nemohl přežít několikadenní cestu na korbě nákladního automobilu ze žádné země bývalého Sovětského svazu. Provedení těchto důkazů by jasně prokázalo, že zařízení, kde byl Josef Kvasnička v dětství vězněn, musí být daleho blíže, než leží země bývalého sovětského bloku. Bylo jasně prokázáno podle bodu 37, že žadatel řádně navštěvuje českou školu. Skutečnost, navrženou pod bodem 38, tedy že Josef Kvasnička žije spořádaným způsobem života by podle správního orgánu neovlivnila skutkovou podstatu věci, ale já se domnívám, že i toto by pro rozhodnutí mělo být důležité. Spořádaný způsob života navíc nepřímo dokazuje, že žadatel trávil dětství ve vězení neoprávněně. Body 39, 40 a 41 by jasně prokázaly, že Josef Kvasnička je člověkem bez státní příslušnosti, tedy bezdomovcem. Protože článek 4 a) Evropské úmluvy o občanství stanoví, že každý má právo na občanství a článek 4b) této úmluvy stanovuje, že je třeba se vyhýbat stavu, kdy je osoba bez státní příslušnosti, je zřejmé, že má nárok na státní občanství České republiky a správní orgán rozhodl v rozporu se zákonem. I ostaní navrhované důkazy by potvrdily tento fakt. Zajímavým momentem je, že Josef absolvoval 9 tříd základní školy a ve státech bývalého sovětského bloku je povinná školní docházka desetiletá.

Je nuno polemizovat i s údaji, které odvolací správní orgán vyčetl ze spisu. Dne 9,3, 2004 jel žadatel ve vlaku do přijímacího střediska Ministerstva vnitra požádat o pomoc. Protože mu nikdy nebyly vystaveny žádné doklady totožnosti a nemohl se tedy prokázat, dostal se do rukou Služby cizinecké a pohraniční policie, která nerespektobala jeho žádost o azyl a v rozporu s ustanovením zákona 326/99 Sb. ho umístila do ZZC Velké Přílepy. Policisté ignorovali skutečnost, že Josef byl nezletilým dítětem v rozporu s ustanovením § 10 zákona 359/99 Sb., tedy že státní orgány, pověřené osoby, školy, školská a zdravotnická zařízení, popř. další zařízení určená pro dětí jsou povinna oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti, kterým je třeba poskytnout sociálně-právní ochranu (viz § 6 odst. 1), a to bez zbytečného odkladu poté, kdy se o takové skutečnosti dozví. Úřad by k dítěti přizval odborně vyškoleného pracovníka, nebo psychologa.Ten by si jistě všiml, že chlapec znal český jazyk, uváděl, že Sergej Bodrov není nejspíš jeho pravé jméno, že se narodil v Olomouci a hledá příbuzné.

Podnět k přezkumnému řízení strana 5

Nebyl si jistý místem pobytu, tvrdil, že vyrůstal v dětském domově a „dětský domov“ popisoval, jako zařízení, odkud ho od třech let věku nepustili ven z objektu mezi lidi, kde ho sexuálně zneužívali a neumožňovali mu vzdělávání, tedy jako dětské vězení, nebo ústav nemající oporu v zákonech žádného civilizovaného státu. Všiml by si, že se jedná o celoživotně týrané dítě a že tedy ve smyslu § 42 zákona 359/99 Sb. je potřeba poskytnout ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva. Dítě s velmi neobvyklým životním příběhem, zoufale prosící o pomoc a o šanci na normální život představovalo pro policisty problém. Rozhodli se tedy problém sprovodit ze světa a v rozporu s ustanovením § 10 zákona 359/99 Sb. existenci zoufalého dítěte před kompetentními úřady zatajit. Úřady tehdy měly v souladu s § 2 odstavec 3 zákona 359/99 Sb. řídit § 37 tohoto zákona, který jasně stanoví, že Obecní úřad je povinen učinit opatření k ochraně života a zdraví a zajistit uspokojování základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotní péče dítěti uvedenému v § 2 odst. 3, ocitlo-li se takové dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny. Zákon o sociálně právní ochraně dítěte stanoví celou škálu opatření, jak lze děcku, které se ocitlo v neřešitelné a zcela beznadějné životní situaci pomoci. Tím, že ho pracovníci Služby cizinecké a pohraniční policie nerespektovali, odstartovali celou kaskádu chyb a dostali celé řízení do dnešní patové situace, kterou v souladu se zákonem nejsou státní orgány ochotny řešit. I odvolací orgán uvádí ve svém rozhodnutí zcela zřejmé nepravdy. Od 15. 7. kdy jsem Josefa Kvasničku odkoupil od Služby cizinecké a pohraniční policie a ta ho propustila z Velkých Přílep, nepobýval žadatel v žádném pobytovém středisku Správy uprchlických zařízení v Kostelci nad Orlicí, nýbrž doma. Nevím, proč správní orgán takto účelově manipuluje s fakty. Považuji za naprosto absurdní, že Ministerstvo vnitra zamítlo dne 7,4,. 2004 Josefovu žádost o azyl, jako zjevně nedůvodnou. Osmnáctiletý chlapec, který byl celý život vězněn by si azyl dle mého soudu zasloužil. Také odvolací soud se přiklonil k tomuto názoru, ale rozsudek Nejvyššího správního soudu rozsudek vrátil pro formální nedostatky. Dnes je azylové řízení zastaveno a azyl by situaci Josefa Kvasničky neřešil. Nikdy by neměl šanci získat řádné státní občanství České republiky, protože podle § 8 odstavec a) zákona číslo 40/1993 Sb. musí žadatel k žádosti o státní občanství České republiky předložit rodný list. Tuto podmínku může sice Ministerstvo vnita žadateli prominout, ale nedokáži si představit, jak nepřátelské Ministerstvo vnitra, které si klade za cíl bojovat proti občanům a znepříjemňovat jim život, kde se dá, nekomu něco odpustí. Není schopno dodržet ani základní literu zákona a s jakýmkoliv odpouštěním tedy rozhodně nelze počítat. To je zcela jednoznačné i z výkladu zákona v podání úředníků Ministerstva vnitra. Ministerstvo sice konstatuje, že je třeba eliminovat bezdomovectví, jako nežádoucí jev, ale v praxi ho eliminovat nehodlá. Žadatel při svém útěku z věznice byl dítětem a je zcela zřejmé, že neřešil problém, kam uteče, neřešil problém nějakých hranic a možná ani žádné nepřekonal. Snažil se dostat od nenáviděné věznice co nejdál, aby nebyl chycen a nečekala ho prapodivně a krajně nejasná budoucnost ostatních vězněných dětí. Měl panický strach a jeho sociální nezkušenost mu neumožňovala něco aktivně ovlivňovat. Ministerstvo vnitra je zjevně pobouřeno skutečností, že Josef Kvasnička netrpí mentální retardací, či závažnou duševní poruchou. Josef Kvasnička sice není dementní, ale zcela zjevně díky svému těžko pochopitelnému a neobjasněnému osudu nemohl sám ovlivnit skutečnost, že byl dětským vězněm. Rozhodl se pro útěk do neznáma, protože i v nenalezeném dětském vězení byl ztracený a opuštěný.

Podnět k přezkumnému řízení strana 6

Ve smyslu zákona byl jednoznačně dítětem, nalezeným jako opuštěné na území státu, s neznámými rodiči, nebo státním občanstvím. Tuto skutečnost nemohl nikterak aktivně ovlivnit. Ve strachu nemohl ani ovlivnit cíl své cesty a náhoda přispěla k tomu, že byl nalezen v Olomouci. Ministerstvo vnitra porušilo celou kaskádu zákonů už v době, kdy se Josef Kvasnička, tehdy nezletilé a zcela dezorientované dítě, v Olomouci objevil. Podle platných zákonů měl skončit do 48 hodin v dětském domově, kde o něho mělo být postaráno a měl mu být umožněn přístup ke vzdělání. Namísto toho skončil v další věznici, provozované Ministerstvem vnitra. ČR. Již tehdy Ministerstvo vnitra odmítlo zákony respektovat a z nešťastného dítěte si udělalo zajímavý obchodní artikl. Neochota respektovat platné zákony a řídit se jimi je zřejmá i z vysvětlení, že fyzická osoba nalezená na území České republiky musí být pouze nové narozené dítě nalezené, jako opuštěné na území státu s neznámými rodiči nebo státním občanstvím. Bez ohledu na to, aby úředníci byli schopni posoudit konkrétní osud člověka, jeho lidský rozměr a respektovat skutečnost, že každý má právo na státní občanství stanovenou zákonem. Nedokáži pochopit ani výraz, že odvolatel byl ve věku blízkém zletilosti. Zákon snad jednoznačně stanovuje, koho považujeme za dítě a koho nikoliv. Nepříznivá výchova naopak způsobila, že i po dovršení osmnácti let potřebuje Josef Kvasnička rodičovskou péči a jedná se spíše o fyzickoéu osobu blízkou nezletilosti. Zároveň nepovažuji za prokázané, jak správní orgán tvrdí, že Josef Kvasnička nelegálně přicestoval do České republiky. I pokud připuszím, že mohl překročit hranici z některého ze sousedních států, domnívám, se, že legálně, nebo nelegálně může přicestovat pouze tehdy, může li se svobodně pro jednu z těchto cest rozhodnout. Je otázka, zdali člověk, kterému orgájny nikdy nedaly možnost opatřit si cestovní pas a nevystavily mu nikde žádné doklady totožnosti, může přicestovat nelegálně. Cestuje jediným možným způsobem, který mu je umožněný a hledá pomocnou ruku, kterou mu alespoň z morálního hlediska každý je povinen poskytnout. Chlapec od počátku tvrdil, že se narodil v Olomouci, tuto skutečnost rovněž úředníci považují za neprokázanou. Bohužel jsme se dostali do situace, kdy ohledně minulosti Josefa Kvasničky není prokázáno vůbec nic. Pouze to, že se počátkem března roku 2004 vyskytlo v Olomouci bezprizorní dítě, se kterým si státní orgány a Ministerstvo vnitra nedokázalo poradit v souladu s platnými zákony. Chlapec hledal šanci a stát mu ji nebyl schopen nabídnout.. Proto jsem to učinil já a Josef nabídnutou šanci dovedl velmi dobře uchopit. Za to, že jsem nabídl šanci jednomu nešťastnému dítěti jsem dnes Ministerstvem vnitra trestán já a Josef je trestán za to, že vůči němu byla bezprecedentně porušována veškerá lidská práva. Skutečnost, že nelze prokázat, kde se narodil, odkud a jak přišel a z jakého důvodu byl celé dětství vězněn je sice velice podivná, ale neznamená, že by mu mělo být upíráno právo na spořádaný život, na vzdělání a na státní občanství. Nepodařilo se prokázat, že by Josef Kvasnička narozením získal občanství jiného státu, ani že by se někde narodil. I odvolací správní orgán pochopil, že z Běloruska asi nepřišel. Bez rodného listu není možné jeho situaci řešit zákonnou cestou jinak, než v soladu s citovaným § 5 zákona číslo 40/1993 Sb. a vzhledem k velice složitým okolnostem ho považovat za nalezeného na území České republiky. Odvolací správní orgán se odvolává na právní stanovisko Ministerstva vnitra. To se k Josefu Kvasničkovi od samého počátku chová s maximálním možným nepřítelstvím. Na internetových stránkách zmíněného ministerstva je jiný názor. Podle tohoto názoru Jde o způsob nabytí státního občanství v případech, kdy je dítě nalezeno na území daného státu a ani provedeným šetřením se nepodaří zjistit rodiče takového dítěte a tím není možné určit státní občanství V zájmu předcházení případům bezdomovectví pak dítě může tímto způsobem nabýt občanství státu, na jehož území bylo nalezeno. V praxi pak bývá zpravidla postupovánoi tak, že pokud se následně podaří zjistit rodiče takového dítěte a dítě po nich nabylo státní občanství, současně pozbývá státní občanství státu, na jehož území bylo nalezeno. (jedná se o vyvratitelnou domněnku) Z uvedeného vyplývá, že tento způsob nabytí občanství může mít několik variant.

Podněz k přezkumnému řízení strana 7

Fyzická osoba ze zákonem stanovených podmínek nabude státní občanství daného státu a poté i kdyby byli zjištěni rodiče a narozením by nabyla státní občanství jiného státu, státní občanství státu místa nalezení nepozbývá. Stejný případ uvedený pod odsekem prvním s tím rozdílem, že v případě zjištění rodičů a toho, že narozením nabylo dítě státní občanství jiné, státní občanství státu, kde bylo nalezené pozbývá. Fyzická osoba nalezená na území daného státu, u které se nepodaří zjistit, zda má státní občanství, může nabýt státního občanství státu, kde byla nalezena, zjednodušeným způsobem a to na základě prohlášení. I když je samostatně možno na první pohled preferovat nabytí státního občanství v těchto případech ze zákona přímo (první dva uváděné případy) je pro posouzení důležité, zda tento způsob nabývání státního občanství upravit tak, aby tímto způsobem mohla nabýt státního občanství pouze osoba nezletilá, či připustit, byť by se jednalo o zcela vyjímečné případy, aby takto mohla nabýt státní občanství i osoba zletilá. Tento způsob nabytí státního občanství je upraven v § 5 zákona o státním občanství, podle něhož fyzická osoba nalezená na území České republiky nabývá státní občanství České republiky, pokud se neprokáže, že nabyla narozením občanství jiného státu. V posledních letech jde cca o pět dětí ročně.

Pojem nalezenec Evropská úmluva o státním občanství, ani úmluva o omezování případů bezdomovectví nijak nedefinuje, respektoive jej neomezuje pouze na nově narozené dítě, respektive nezletilou osobu. Navržená právní úprava proto nevylučuje, aby nalezením nabyla české státní občanství i osoba zletilá, i když se bude jednat pouze o ojedinělé případy, např. nalezení mentálně zaostalé osoby na území České republiky, u které se nepodaří zjistit její totožnost, ani způsob, jakým se na území ČR dostala. To znamená, že tímto způsobem nebudou moci nabývat státní občanství České republiky např. nelegální migranti.

Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č.j. S MHMP 43938/2006 je tedy zcela zjevně postavené na účelové lži Ministerstva vnitra. To v jednom právním názoru tvrdí, že mezinárodní úmluvy pojem nalezenec nijak nedefíinuje, respektive jej neomezují pouze na nově narozené dítě, respektive na nezletilou osobu. V rozhodnutí je citována vysvětlující zpráva k Evroppské úmluvě o státním občanství, kde se údajně uvádí opak. Ministerstvo vnitra a MHMP tudíš účelově lžou. Snad proto, aby úřady zakryly své počáteční kroky, které neměly nic spoečného se zákonem, ani s lidskou pomocí, či humanitou. Jednalo se o neodůvodnitelnou represi v rozporu se všemi zákony a pravidly lidské slušnosti. Protože vysvětlující zprávy, které obracejí smysl zákonů a mezinárodních smluv jsou specialitou České republiky, domnívám se, že MVČR účelově tvrdí nepravdu pouze v případě Josefa Kvasničky. Chce vytvářet nepřátelskou a co nejvíce nepřívětivou atmosféru této země a diktovat násilím občanům, s kým smějí žít a s kým nikoliv. O tomto faktu svědčí i skutečnost, že správní orgán pod metodickým vedením Ministerstva vnitra ve svém na lži postaveném rozhodnutí cituje jen ty pasáže mezinárodních smluv, které se mu hodí k jeho represivní činnosti a ostatní pasáže ignoruje. Z vedení ministerstva vnitra mi bylo pochopitelně naznačeno, že zákonné rozhodnutí záleží pouze na mé snaze, což považuji za jednoznačně pochopitelnou žádost o další úplatek. Ministerstvo vnitra a správní orgán odůvodňuje svoje nepřátelství k mému synovi bojem proti nelegální migraci. Migrovat si ale musí odněkd někam. To v případě Josefa Kvaničky rozhodně nefunguje, protože prokazatelně přicestoval odnikud někam V době, kdy se ocitl v Olomouci nebyl žádnou osobou blízkou dospělému věku, ale podle zákona byl jednoznačně dítětem. Nepřátelský a nezákonný postoj, který zaujímá Ministerstvo vnitra k dětem žádajícím jeho pomoc, následným obchodováním s těmito dětmi, jejich držením o hladu, neposkytováním zdravotní péče, výcvikem psů speciálních jednotek, které na nich provádí a ponižováním jejich lidské dústojnosti přispívá k vytváření nesnesitelné atmosféry této země a k teroru, který tady dosud vládne.

Podnět k přezkumnému řízení strana 8

Připouštím, že jsem si mohl vzít k sobě do rodiny nalezence, kluka, který nikdy v životě nedostal žádnou životní šanci. Sirotka toužícího po vzdělání, po normálním spořádaném životě mezi lidmi.a po tom, aby ho měl někdo rád a respektoval ho jako člověka. Jsem rád, že jsem klukovi šanci nabídl a on se ji snaží co nejlépe zužitkovat a využít ve prospěch této společnosti. Úřady této země se o zatoulané dítě postarat nedokázaly a Ministerstvo vnitra si na něm nejprvge cvičilo své psy a nakonec se ho rozhodlo prodat. Skutečnost, že jsem pod pohrůžkou jeho vyštění byl donucen zaplatit Službě cizinecké a pohraniční policie částku 27 777 korun za jeho propuštění domů nedokáži jinak nazvat. Ministerstvo vnitra a tento stát, namísto toho, aby mi s výchovou a obživou chytrého, zdravého a perspoektivního klučiny pomohly mi házejí klacky pod nohy, vystavují mě zjevným politickým perzekucím, soustavné kriminalizaci a na základě lživých, smyšlených a neprokázaných informací odpírají poskytnout chlapci i ta nejzákladnější lidská práva. Vyloženě nenávistná atmosféra této země určovaná Ministerstvem vnitra houstne, úřady se mě neustále pokoušejí přinutit, abych syna odhlásil ze školy a odevzdal ho do jakéhosi sběrného tábora Ministerstva vnitra. Mocenským orgánům jednoduše vadí, že jsem se bez jejich požehnání rozhodl chlapci poskytnout šanci. Protože ho do tábora odevzdat odmítám, jsme společně s Josefem Kvasničkou vystaveni stále se stupňujícím politickým represím. Ty začínají od povinnosti nás obou se pravidelně hlásit na policii, od pravidelného policejního sledování, pokračují přes odposlechy telefonů, zákazu cestování za hranici, pokusů o naše vyhladovění, odpírání zdravotní péče, v zákazu řídit automobil, nebo si založit bankovní konto až po na lži postaveném rozhodnutí, které upírá synovi v rozporu s ústavou této republiky státní občanství. Ministertvo vnitra a jemu podřízené orgány chtějí mermomocí rozhodovat o tom, s kým budu žít ve svém vlastním bytě, o koho se budu starat a komu dám šanci k normílnímu vzdělání. Toto počínání Ministerstna vnitra a MHMP nedovedu pojmenovat jinak, než teror. Ministerští úředníci a jim podřízení, nejsou třetím rokem ochotni zákonným způsobem situaci Josefa Kvasničky řešit. Neustále vyhrožují jeho vyhoštěním neznámo kam a odmítají dodržovat platné zákony s tím, že k nim mají neveřejné vysvětlující předpisy obracející jejich smysl.

Podle § 8 odstavec 2 zákona číslo 500/2004 správní orgány vzájemně spolupracují v zájmu dobré správy. O případu Josefa Kvasničky je třetím rokem vedeno správní řízení na Odboru azylové a migační politiky Ministerstva vnitra, na Úřadu městské části Praha 1, na Magistrátu hlavního města Prahy a na Civilně správním úseku Ministerstva vnitra. Tyto úřady se vzájemně přou, který z nich je povinen tento problém řešit. MHMP ústně odůvodňuje své rozhodnutí tvrzením, že synovi je Odbor azylové a migrační politiky povinen udělit azyl a tento odbor přerušil řízení, dokud se neobjasní občanství Josefa Kvasničky. ÚMČ Praha 1 využívá situace a čeká na úplatek, který nepřímo požaduje Civilně správní úsek Ministerstva vnitra. MHMP se ve svém rozhodnutí odvolává na evidentně nepravdivé tvrzení Ministerstva vnitra. Správní orgány spolu v souladu s ustanovením § 8 správního řádu sice spolupracují, ale nikoliv z zájmu dobré správy. Žádám, aby Ministerstvo vnitra při svém rozhodování o budoucnosti mého syna v souladu s ustanovením § 8 zákona číslo 500/2004 spolupracovalo a aby se nezištně dohodl Úsek civilní správy s Odborem azylové a migrační politiky, který má řešení osob bez státní příslušnosti v náplni své činnosti.

Příběh Josefa Kvaničky je značně neobvyklý a pro správní orgány možná těžko pochopitelný. Z důkazních řízení jednoznačně vyplývá, že někde v naší blízkosti existuje utajený dětský domov, kde jsou děti vyučovány v ruském jazyce a žijí v naprosté izolaci od okolního světa. Jednoznačně vyplývá, že na našem území, nebo v jeho těsné blízkosti je v rozporu se všemi zákony a právy provozováno dětské vězení, kde jsou drženy děti bez jakékoliv identity, které po dovršení věku osmnácti let bez jakékoliv stopy mizí neznámo kde.

Podnět k přezkumnému řízení strana 9

Důvodně se domnívám, že takové zařízení slouží organizovanému zločinu a jsem tímto zjištěním krajně znepokojen. Toto zjištění je sice značně absurdní, ale veškeré výpovědi a následně zjištěná fakta jasně signalizují tuto znepokojivou skutečnost. Státní úřady a Ministerstvo vnitra, namísto toho, aby se zabývaly tímto závažným podezřením a dítěti, které z tohoto ústavu uteklo, poskytly rychlou a účinnou pomoc, překrucují smysl zákonů a mezinárodních smluv tak, aby se podezřením zabývat nemusely pokoušejí se svědka, který v tomto ilegálním zařízení pobýval, svými na lži postavenými rozhodnutími mezmomocí vrátit zpátky do rukou organizovaného zločinu. Skutečnost, že jsem si této situace všiml a dovolil jsem si nabídnout chlapci šanci na normální život v intencích zákona, je úřadům trnem v oku a zcela zjevně jim vadí. Proto bez ohledu na zákonné normy házejí chlapci klacky pod nohy a pokoušejí se všemožně jeho úsilí zmařit. Jsem si dobře vědom absurdity a nepochopitelnosti celého případu i skutečnosti, že zřejmě není za současných podmínek možnost obstarat další důkazní materiály. Proto žádám Ministerstvo vnitra, aby znovu posoudilo všechna zjištěná fakta a buďto zjistilo, jaké občanství Josef Kvasnička narozním získal a pomohlo mu obstarat doklady státu, jehož je občanem, nebo v součinnosti OAMP, Úsekem veřejné správy a pana ministra urychleně vyřešily v souladu s platnou legislativou legálnost pobytu pana Josefa Kvasničky a otázku jeho státního občanství. Chlapec letos dokončí na Středním odborném učilišti Hluboš v okrese Příbram učební obor truhlář a plánuje ve studiu pokračovat maturitním nástavbovým studiem. Jeho přestup na jinou školu však bez platných dokladů totožnosti bude velmi obtížný. Současná situace, kdy Josef Kvasnička právně vlastně neexistuje se táhne třetí rok a zcela neúnosná. Jsem přesvědčen, že základní úlohou Ministerstva vnitra není represe a otevřené nepřátelství k lidem, kteří se svým osudem vymykají zaběhnutým zvyklostem, ale napak vstřícnost a využití všech prostředků legislativy k tomu, aby se v souladu s dobrými mravy pomohlo těmto lidem žít řádným životem. Úřady státní správy mne bohužel neustále svými rozhodnutímu a průtahy přesvědčují o opaku. Přesvědčují mě o tom, že neustále nad zákonem vítězí nenávist a zlá vůle a snaha prezentovat tento stát jako nepřátelský represivní orgán, neschopný poskytnout potřebnou pomoc a snažící se udržet v zemi naprosto nepřijatelnou atmosféru nahrávající organizovanému zločinu. Tento postup je v rozporu se všemi zákona této země, neboť třeba § 11 zákona číslo 47/1992 Sb, tedy Občanského zákoníku jasně stanoví, že Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejmína života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. § 7 tohoto zákona pak ve svém odstavci 1 stanoví, že Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnost vzniká narozením. Josef Kvasnička se podle rozhodnutí správního orgánu, proti němuž podávám prostest, vlastně nenarodil a proto nemá způsobilost mít práva a povinnosti.

Ministerstvo vnitra trvá na jeho vyhoštění neznámo kam. Nehodlám připustit, aby chlapce policie nelegálne přestrkovala přes hranice. Josef Kvasnička prokazatelně nemá žádné státní občanství a Evropská úmluva o občanství ve svém Čl. 4 a) jednoznačně říká, že každý má právo na státní občanství.

Jelikož Ústava této země ve svém článku 1 odstavec 2 říká, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva., je právo každého člověka na státní občanství dáno ústavou. Rozhodnutí MHMP sice konstatuje, že Josef Kvasnička nejspíš z Běloruska nepřišel a že se nepodařilo prokázat nic o jeho původu, nebo místě předchozího pobytu, tudíž jasně přizává, že je bezdomovec, tedy člověk bez státního občanství. Rozhodnutí paní Odarčenkové a MHMP i právní názor Ministerstva vnitra je tedy zcela jednoznačně v rozporu s Ústavou tohoto státu.

Podnět k přezkumnému řízení strana 10

Ze státního občanství plynou veškerá lidská práva a Josef Kvasnička je díky neochotě liknavosti státních orgánů bez jakéhokoliv občanství v naší zemi třetí rok Nejen že jsou vůči jeho osobě porušována veškerá lidská práva, respektive jich není způsobilý, ale tento stav je v rozporu s Ústavou této země. Bez ohledu na složitost do jisté míry i nepochopitelnost celého případu.

Mgr. Vladislav Kvasnička