Odvolání Městskému soudu 3T14/2006 str. 1
V Praze dne 28. 7. 2006
Mgr. Vladislav Kvasnička
Dvorecká 337/40, Podolí
147 00 Praha 4
Městskému soudu v Praze
Spálená 2
120 000 Praha 2
prostřednictvím
Obvodního soudu pro Prahu 1
Ovocný trh 587/14
110 00 Praha 1
Odvolání proti rozsudku 3 T 14/2006
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 vyneseném v líčení konaném dne 13. června 2006 samosoudkyní JUDr. Helenou Královou se v řádném termínu odvolávám. Rozhodnutí soudu záměrně zkresluje provedené důkazy, opírá se o nepravdivá svědectví, nerespektuje platné zákony této republiky a je poplatné režimu. Z rozsudku je naprosto zřejmé, že jeho cílem je manipulace s fakty, jejich zamlčování a překrucování s jednoznačným cílem kriminalizovat a politicky perzekuovat moji osobu. Rozsudek naprosto ignoruje provedené důkazy a fakta, ale i Základní listinu lidských práv a svobod, mezinárodní závazky České republiky a platné zákony. Ve svém důsledku pak rozsudek zpochybňuje nejen platnost zákona 359/99 Sb. , tedy zákona o sociálně právní ochraně dětí, zákona 325/99 Sb. , tedy zákona o azylu, zákona 326/99 Sb., tedy zákona o pobytu cizinců, popírá skutkovou podstatu § 158 trestního zákona, skutkovou podstatu § 235 trestního zákona, skutkovou podstatu § 232 trestního zákona, skutkovou podstatu § 215 trestního zákona, i skutečnost, že trestní zákon ve svém § 168 ukládá pro určité skutečnosti oznamovací povinnost. Nepřímo pak hlavní líčení a vynesený rozsudek legalizuje v České republice obchod s lidmi. Všechny tyto skutečnosti nazývá rozsudek na str. 7 objekty chráněných zájmů. Z rozsudku tedy vyplývá, že objektem chráněných zájmů České republiky je porušování Ústavy České republiky, nelidské zacházení s dětmi a obchod s lidmi.
Odůvodnění.
Soud první instance zcela ignoroval skutečnost, že zákony této republiky jsou nastaveny tak, že dítě mladší osmnácti let se nikdy nemá dostat do zařízení, ve kterém Josef Kvasnička pobýval, ale má se dostat do rukou institucí podřízených Ministerstvu školství. Soud první instance se zdánlivě pokoušel zjistit, co se v Zařízení pro zajištění cizinců ve Velkých Přílepech počátkem roku 1984 dělo, ale ve svém rozhodnutí zaznamenal pouze nepodstatné, často z kontextu vytrhané části výpovědí, které často vypovídaly o dění v zařízení v úplně jiném časovém období, než kterého se moje trestní oznámení týkalo. V odůvodnění rozsudku se píše, že všichni svědci z řad policistů se shodli na tom, že postupovali vždy podle citovaného zákona.
Odvolání Městskému soudu 3T14/2006 str. 2
Z jejich výpovědí během líčení jasně vyplývalo, že si zákon vykládali nikoliv podle jeho litery, ale podle svých představ, což soud prvního stupně vůbec nebere v potaz.
Rozhodnutí soudu se opírá o výsledky kontroly, která byla provedena v zařízení koncem roku 1984, tedy poté, co v Zařízení pro zajištění cizinců ve Velkých Přílepech po mých opakovaných stížnostech a žádostech o zjednání nápravy došlo k významným organizačním změnám, nazývaným humanizací tohoto zařízení.
Výpověď korunního svědka, tedy svědka Josefa Kvasničky soud prvního stupně účelově zkreslil a nejpodstatnější části výpovědi vůbec nezaznamenal. Tak paní samosoudkyně ve svém rozhodnutí samovolně nazývá suchý chléb bagetami, bagatelizuje zákonem nepodložený měsíční pobyt dítěte na samotce i dlouhotrvající urputnou bolest zraněné ruky, když mu policisté odmítli poskytnout lékařskou pomoc. Zároveň soudkyně JUDr. Králová ve svém „chráněnými zájmy“ motivovaném rozhodnutí zcela ignorovala nejpodstatnější části svědkových výpovědí, tedy skutečnosti, kdy v naprostém rozporu se zákonem byl Josef Kvasnička nucen nosit potupný stejnokroj, byl oslovován číslem, byli na něm cvičeni policejní psi, byl týrán nedostatkem hygieny a čerstvého vzduchu, byly proti němu používány donucovací prostředky. Zamlčena byla i skutečnost, že svědek viděl policisty krást zajištěným osobám jídlo. Zároveň ve svém rozhodnutí soud bagatelizuje skutečnost, že mobilního telefonu a počítače nevyužíval Josef Kvasnička pro svoji zábavu, nýbrž pro to, aby byl poučen o své právní situaci a aby se spojil se svým právním zástupcem, na což má podle zákona jednoznačný právní nárok. Zároveň paní soudkyně Králová nutila svědka Josefu Kvasničkovi myšlenku, že utekl z Běloruska v rozporu se skutečností, že je hodnověrně prokázáno, že v této zemi nikdy nepobýval a rovněž nemá běloruské občanství.
Soudkyně se ve svém rozhodnutí opírá o vyjádření Městského úřadu Černošce, který byl ze zákona povinen zajisti tehdy nezletilému Josefu Kvasničkovi opatrovníka a protože tak neučinil a platným zákonem se neřídil, spolupodílel se na velmi špatné situaci nezletilého a na jeho zanedbávání a týrání. Zanedbávání zákonem stanovených povinností Městskému úřadu Černošice vyhovovalo a tak s vedením ZZC, které rovněž platné zákony odmítalo respektovat, velmi dobře vycházelo.
Zároveň se samosoudkyně JUDr. Králová ve svém rozsudku opírá pochybná vyjádření Arcidiecézní charity Praha a dalších nevládních organizací. Jak jsem zjistil a při hlavním líčení uváděl, nikdo z osob podepsaných pod těmito prohlášeními v daných nevládních organizacích nepracuje, tyto organizace s názory v prohlášeních rezolutně nesouhlasí a jedná se tedy o vyjádření nepravdivá a účelová, které mají sloužit k mojí politické perzekuci a kriminalizaci.. Výslech pracovníků nevládních organizací, kteří by osvětlili skutečnosti soud prvního stupně odmítl.
U hlavního přelíčení svědci Převrátil, Novák, Lombardský? Vondrušková, Mandysová a Kovaříková nevypovídali nepravdu a shodně tvrdili, že Josef Kvasnička měl v zařízení nadstandardní požadavky. Samosoudkyně JUDr. Králová nebyla schopna vyhodnotit situaci v souladu s tehdy platným zákonem tak, že na tyto požadavky a podmínky měl právní nárok. Paradoxní rozporuplnost rozsudku prvního stupně spatřuji v tom, že ve svém rozsudku uvádí, že si Josef Kvasnička na špatné zacházení nikdy nestěžoval. Byl jsem v té době ustanoven jeho právním zástupcem a za skutečnost, že jsem se snažil jeho opakované stížnosti řešit jsem nyní politicky perzekuován a souzen. Sám Josef Kvasnička si stěžovat netroufl a nedostal k tomu ani příležitost. Pokud se dožadoval v rámci zákona rozmluvy s velitelem zařízení, nebo jeho zástupcem, byly dle výpovědi svědků jeho požadavky označeny za nestandardní a bez výsledku čekal dlouhé desítky hodin za mříží. Proto si logicky stěžoval prostřednictvím svého právního zástupce, kterým jsem byl já a cítil jsem jednoznačnou povinnost jeho stížnosti řešit.
Odvolání Městskému soudu 3T14/2006 str. 3
Za zcela nepochopitelné považuji v rozhodnutí soudu prvního stupně zdůvodnění o nutnosti oddělení občanů čínské národnosti a Ukrajinců. Svědek Josef Kvasnička ve své výpovědi jednoznačně uvedl, že se jako Slovan cítil blíže ke Slovanům, než k Číňanům. Není však ani Ukrajinec, ani Rus, nýbrž Čech a v Záchytném zařízení pro cizince tedy neměl co dělat.
V této skutečnosti vidím podstatu problému. Služba cizinecké a pohraniční policie zajistila do Zařízení pro zajištění cizinců české dítě a to byl první krok celému řetězu porušování platných zákonů této republiky. Posléze Služba cizinecké a pohraniční policie nebyla a doposud není schopna tuto absurdní skutečnost řešit. Jak je zřejmé z rozhodnutí soudu prvního stupně, nebyl se s ohledem na objekty chráněných zájmů, tedy česky řečeno politickou objednávku s touto situací vypořádat ani on.
V rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla ani jediným slůvkem zmíněna moje obsáhlá obhajoba a paní soudkyně během hlavního líčení zcela ignorovala i další mnou doložené důkazy. To je materiál Českého helsinského výboru „Nezletilí v zařízeních pro zajištění cizinců“, dále „Komplexní analýza azylového systému v ČR včetně navržení legislativních a praktických opatření k jeho zefektivnění“ Mgr. Pořízka ze SOZE, dále studie „Nezletilí bez doprovodu“ Gabriely kopuleté a Petry Novákové z OPU, dále „Monitoring, dokumentace a systémové změny zákonné úpravy pobytu cizinců a uprchlíků na území ČR“ Mgr. Burdové Hradečné, dále názor JUDr. Rozumka ze „Semináře azylové řízení“, materiál UNHCR „Směrnice politiky a postupů při jednání s dětmi bez doprovodu žádajícími o azyl“ dále směrnice Úřadu vlády ČR „Současná praxe umisťování dětí s jazykovou bariérou a nezletilých žadatelů o azyl bez doprovodu do ústavních zařízení náhradní výchovy“ dále výňatek ze „Zprávy o stavu lidských práv 2004“ ČHV, dále „Zpráva o vývoji práv dětí v ČR v letech 2003-2005“ Ligy lidských práv, dále „Právní poradenství žadatelům o azyl v zařízeních pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění“ JUDr. Rozumka z Opu, dále Názor ombudsmana z 10.1.2003, dále stanovisko Veřejného ochránce práv „Zařízení pro zajištění cizinců včetně zhodnocení stávajícího stavu a legislativních výhledů do budoucna“, dále vybrané texty ze „Semináře azylové řízení v ČR ze 16. 2.2004 , dále monitorovací zpráva OPU „Situace nezletilých žadatelů o azyl a cizinců bez doprovodu v ČR“ dále materiál Ministerstva vnitra „Národní strategie boje proti obchodu s lidmi“, dále materiál „Zpráva Výboru proti mučení potvrzuje problém policejního násilí.“, dále materiál „Zpráva o návštěvě České republiky, kterou vykonal Výbor proti zabránění mučení a jinému nelidskému, nebo ponižujícímu zacházení, nebo trestání Evropského výboru“ a dále „Zpráva o kontrole v ZZC Velké Přílepy, kterou vykonal Výbor proti zabránění mučení a jinému nelidskému, nebo ponižujícímu zacházení, nebo trestání ČR.
Tyto podstatné důkazní materiály byly součástí spisu a soud prvního stupně je ani nahlas nečetl během hlavního líčení, ani jim nevěnoval sebemenší váhu při svém rozhodování. Při tom se jedná o jediná autentická a nezávislá svědectví, která ze Záchytných zařízení v ČR z inkriminované doby existují. Tato svědectví zároveň jednoznačně vyvracejí fakt, že jsem nebyl o dění v ZZC informován. Mimo návštěv Josefa Kvasničky jsem samozřejmě sledoval i tyto zprávy. I z toho, že soud prvního stupně odmítl tyto důkazy respektovat svědčí o skutečnosti, že se v žádném případě nemůže jednat o nezávislé soudní rozhodnutí. O tom že soud prvního stupně pracoval na politickou objednávku svědčí i fakt, že během hlavního líčení ze strany JUDr. Králové opakovaně padla zmínka o zaplacení finančního obnosu za svědka Josefa Kvasničku, tedy o zcela jednoznačném obchodu s lidmi, ale soud prvního stupně zcela zjevně tento jev považoval v ČR za naprosto samozřejmý. Já ale považuji obchod s Josefem Kvasničkou za nezákonný a jsem za tento názor kriminalizován.
Odvolání Městskému soudu 3T14/2006 str.4
Soud prvního stupně tedy posuzoval situaci zjevně neobjektivně s jednoznačným zadáním mě odsoudit a popřít jakékoliv chyby Služby cizinecké a pohraniční policie. Soudní zápis byl prováděn do počítače, tedy bez možnosti kontroly, co se při přepisu záznamu do zápisu dostane. A které důkazy budou zamlčeny. Proto také nejpodstatnější části svědeckých výpovědí soud vůbec neposuzoval.
Pro svoji řádnou obhajobu u Městského soudu tedy jsem nucen požadovat opětovné provedení všech soudních důkazů s možností kontroly zápisu, to je se zápisem klasickým psacím strojem, kde není možno s výpověďmi manipulovat na politickou objednávku. Po negativní zkušenosti, kdy soud nižšího stupně zneužil moderní techniky k manipulaci s důkazy, nevidím jiného zbytí. Dále žádám předvolání a výslech dalších svědků. To je vedoucího odporu péče o děti Městského úřadu Černošice, ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům JUDr. Rozumka, ředitele Arcidiecézní charity Praha a lidí odpovědných za práci ve Velkých Přílepech a výslech odpovědného pracovníka Poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru. Dále požaduji, aby byl vyslechnut odborník specializující se na týrání dětí a svěřených osob, který by jednoznačně posoudil, zdali zacházení, kterému byl Josef Kvasnička ze strany Služby cizinecké a pohraniční policie podroben je táráním svěřené osoby, či nikoliv. Dále požaduji, aby u hlavního líčení byly hlasitě čteny všechny písemné důkazy a aby byly včetně vyjádření zúčastněných stran zohledněny v soudním spise.
Celé obvinění považuji za absurdní a politicky vykonstruované zvláště pak pokud mne média poučuji, zřejmě preventivní složky Ministerstva vnitra poučují, že „S účinností od 1. 1. 1994 platí ohledně trestného činu týrání svěřené osoby oznamovací povinnost, jakož i povinnost překazit jeho páchání. To lze učinit i včasným oznámením. Ten, kdo tuto povinnost nesplní, se sám dopouští trestného činu (s trestní sazbou až na tři léta odnětí svobody). Oznámení je nutno učinit orgánům činným v trestním řízení - policii nebo státnímu zastupitelství. Oznamovatel je povinen pravdivě sdělit skutečnosti, které týrání dítěte nasvědčují, aniž by odpovídal za to, zda se spáchání činu podaří prokázat.“
Z rozsudku prvního stupně vyplývá, že týrání dětí a obchod s lidmi je v ČR na denním pořádku, proto se proti rozsudku odvolávám.
Mgr. Vladislav Kvasnička
2) Vyjádření k řízení