Serhej Bodrov T1a

Referát z ekologie

Moje milé stromy a příroda

Od třech let jsem z nepochopitelných důvodů vyrůstal ve zlém a nepřátelském prostředí vězeňské kolonie pro nezletilé a neměl jsem přístup ani k lidem, ani k přírodě. Jedinými věrnými přáteli mi byly stromy v parku, které v létě vydávaly uklidňující šum přes nevzhledné a tvrdé ústavní mříže a i venku, v ústavním parku byli vždycky nejvěrnějšími přáteli, kteří mne na rozdíl od lidí nikdy nezradili.

Shodou okolností park v okolí věznice byl osázen lipami, českými národními stromy, jejichž koruny milosrdně zakrývaly pohled na panelové domy s lidmi a na pro mne vždycky zapovězenou lidskou civilizaci. Před lidmi pak ty stromy zakrývaly i nás. Nemiloval jsem své věrné tiché přítele jenom pro jejich krásné košaté koruny s ševelícími srdčitými listy, na jaře vonícími květy, ale i pro jejich rozpraskané kmeny. Nejen že jsem se za ně někdy mohl na chvilku skrýt před očima dozorců, ale vyzařovaly na mne moudrost, která jinak v ústavu nebyla přítomna. Ano, ty lípy byly mými moudrými a laskavými společníky, ze kterých jsem mohl čerpat sílu v nesnadných životních situacích a v duchu se s nimi radit o svých problémech. I na podzim, když stromy síla opouštěla a listy zbarvené do žluta pokrývaly cestičky ústavního parku, posilovaly ty moudré staré stromy mého ducha.

Mohl jsem se brodit v šustícím listí a přemýšlet, zdali mi někdy také Bůh dopřeje pár měsíců odpočinku, jako mým dřevěným moudrým přátelům. Když listí opadalo úplně mohl, mohl jsem se těšit z překrásné křivosti jejich tvarovaných větví a byl to pro mne jakýsi protest, jakýsi truc proti rovným železným mřížím v oknech. Jako by ty větve i v době svého odpočinku byly moudré a příčily se bezdůvodnému věznění dětí. Měl jsem pocit, že ty lípy byly jedinými živými tvory, jež mě chápali, rozuměli mému neštěstí a já jsem zase rozuměl jim.

Ostatní přírodu jsem viděl jenom v televizi a tak pro mne přírodu představovaly ty moudré lípy. Byl jsem ochoten nasadit vlastní život, nebo utržit nějakou tu ránu, kdyby některé z jiných dětí chtělo těm lipám ublížit a těšil jsem se, až skončí věčná zima na pokojích a objeví se voňavé květy, které léčily nachlazení. Ty milé stromy byly mými lékaři, vychovateli, učiteli i psychology a měl jsem je rád, mé lípy. Byly to ony, které dovolily na svou větev usednout ptáčkovi, co bez kontroly dozorců drze a beztrestně zpíval svoji melodii k mojí potěše. A nikdy v životě mne nezradily, když jsem kropil svými slzami jejich stářím svraštělá těla. Příroda se mi do mých osmnáctin zúžila jen a jen do těch pár lip ve vězeňském parku a o to víc jsem s těmi stromy srostl. Nikoho jiného, jenom jich mi bylo líto, když jsem utíkal. A ty dobrácké stromy mi ještě pomohly překonat plot. Nejen že mne ukryly svými pokřivenými těly před dozorci, ale podaly mi i pomocnou větev, abych mohl ven. Na dlouhou dobu mne opustili poslední nemluvní, ale nejvěrnější přátelé. Moje milé lípy.

V českém vězení pro cizince byly jen šedé asfaltové, nebo betonové plochy, mříže a ostnatý drát. Prostředí bez jediného stromečku se zrcadlilo i na mozcích dozorců. Šedá betonová plocha. Jen ten píchavý drát zřejmě byl nad jejich fantazii. Ti tvorové žijící bez přítomnosti jediné přívětivé a moudré lípy, bez přírody, měli asfaltové, nebo betonové mozky. I modré uniformy dozorců splývaly s jednotvárnou asfaltovou plochou určenou k vycházkám v přírodě. Modré nebe, modrý asfalt, modří dozorci. Chovali se přesně podle prostředí a ani nás nepovažovali za lidi, tedy za součást přírody. Stali jsme se pouhými bezvýznamnými čísly a dozorci nás také tak chápali. Byly jich tam desítky a jenom z jedním z nich se dalo trošku lidsky povídat. Možná v jeho kamenném policejním mozku začal malý zázrak. Vyrašil tam malý stromeček, kousíček živé přírody a onen dozorce jediný začínal chápat, že jsme lidé, také součást přírody. Snad přítelkyně lípy znovu pomohly a ze svých křivých moudrých větví upustily semínko své letité zkušenosti. Já jsem znovu cítil tu sílu a jistou moudrost křivých větví, bouřících se proti odporně rovným mřížím skrývajícím přes dvě stovky dětí, budoucích kriminálníků. A zároveň jsem si uvědomoval, jak lidské srdce kamení a tvrdne bez kontaktu s živou přírodou. Mimo odporně chutnající čočky a tohoto pomyslného stromečku však v českém vězení pro cizince příroda, nebo ekologie není. Je tam do absurdity doveden vztah člověka a přírody. Cokoliv živého je vytlačeno za ostnaté dráty. Stromy, květiny i lidské city. Představa takového soužití s přírodou mi dodnes nahání hrůzu.

Svoje přítelkyně, moudré a důvěrné mlčenlivé lípy jsem znovu potkal až když mne osud zavál do stavení poblíž české říčky Litavky. Když jsem poprvé ve svém životě byl v lese na houbách, držel v rukou kotě, nebo se mohl vykoupat ve vesnickém rybníce. Nezapomenutelným zážitkem byl pro mne ohníček, zkáza všeho živého a zároveň živel, který přetváří cosi umírajícího na něco živého. Ono přetváření však vyžaduje pravý čas, kdy cosi umírá a cosi nového se rodí. A oheň jsem poznal, když jsem byl ve stejné situaci. Staré vzpomínky ve mne umíraly a rodilo se něco nového. Vyzkoušel jsem si chytit rybu, pohladit psa i kočku. Nyní žiji na okraji překrásných brdských lesů a cestou ze školy mohu pozorovat nádherný výhled do krajiny, stromy, skály, tekoucí vodu, nebo zvířata, která jsem znal pouze ze zaprášené televize. Všechno to vidím normálně, bez pravidelně vysoustružených mříží a dokonce se těch zázraků přírody mohu i vlastní rukou dotknout. Vidím kočičky pečující o svá koťátka a chápu, že moje vězeňské přítelkyně lípy byly součástí čehosi krásného a zázračného, co se nazývá příroda. Stále se ale musím zamýšlet nad tím, proč mi celých osmnáct let z přírody bylo souzeno poznat jen těch pár dobráckých lip a nic jiného. Jediným sporným bodem v přírodě je pro mne člověk, který si nesmyslně přisvojil roli Boha a pána všeho tvorstva. Někteří lidé si myslí, že mohou jen pro svoji potěchu zabíjet neškodná zvířata a ničit to krásné, co příroda vytvořila. A právě takoví lidé jsou bez zábran schopni ubližovat i zcela nevinným lidem a dětem. Jsou schopni stavět vězení pro nevinné, kovat chladné kovové mříže a vymýšlet důmyslné formy týrání příslušníků svého vlastního druhu. Takového chování žádný jiný tvor není schopen a není se co divit, že bytost, která je schopna týrat a věznit svá vlastní mláďata, touží ničit a týrat i ostatní výtvory přírody. Spoutat vonné lesy pásy smrdutých dálnic a uzavřít se před zpěvem ptáků do plechových aut. Stáhnout se do betonových měst bez jediného pokřiveného stromu, všechno pokrýt asfaltovým kobercem a před případným závanem přírodní vůně se jistit klimatizační jednotkou. Člověk se cítí Bohem a nikdy se nesmířil s myšlenkou, že se mu nepodařilo poručit větru a dešti. Není schopen se smířit se skutečností, že ptáci nezpívají podle jeho not, větve stromů nerostou podle jeho výkresů a vrásčitá kůra stromu nechce prozradit, jaké hoře jí člověk svěřil. Na rozdíl od lidí a dětí nelze příroda zamknout za mříže, nebo vyhostit kamsi za pomyslné hranice čehosi, co se nazývá civilizovaný stát. Proti přírodě je bezmocná policie, nedokáže ji donutit chovat se podle nesmyslného lidského modelu plného nenávisti.

Lidé si přestali uvědomovat, že jsou součástí přírody, že potřebují od ní nejen obživu, ale i nasávat nedefinovatelnou moudrost, jakou se mi poštěstilo získávat ze starých kmenů přívětivých vězeňských lip.

S ekologií mám minimální zkušenosti, z přírody jsem toho zatím viděl jenom málo a nevím, jaké mají lidé problémy s odpady, či s emisemi. Ve věznicích se tyto problémy příliš neřeší. O to citlivěji vnímám, jak působí živá příroda na lidské srdce, jak dokáže pohladit duši a vracet člověka zpět do jeho lidských a tedy přírodních dimenzí. Zcela zřetelně si uvědomuji, že ztratí-li člověk kontakt s přírodou, přestává být člověkem. v tom vidím hlavní důvod, proč přírodu chránit a žít s ní v rovnováze. Za co za všechno jsem vděčný těm několika lípám. Byly to právě ty stromy, co mne vychovaly a celý život ve mně udržovaly alespoň minimum vůle k přežití. Ochraňovaly společně s Bohem moji duši a proto cítím povinnost jim jejich laskavost oplatit a chránit je. Vždyť mi v životě daly mnohem víc, než všichni lidé dohromady.